KLUK Z TICHA✔

Pokus o přežití číslo 21

Stála jsem na terase a ovíval mě svěží vánek. Potřebovala jsem chvilku nebýt v přítomnosti hry na dva zamilované manželé. V hlavě mi běhala chvilka, která mě donutila k odchodu na vzduch. ,,A kdy budete mít děti?" zeptala se Larsova matka. ,,My děti mít nechceme, že Marlene?" odvětil Lars jistě a vrhl na mě pohled žádající o spolupráci. Nedokázala jsem ta slova vyslovit nahlas. Bolela jako střepy zabodávající se hluboko do chodidel. Ještěže měli večer odjet. Obklopovala mě vůně svobody a já jsem si víc než jindy přála utéct pryč a už se nikdy nevrátit. Za mnou se objevila něčí postava a to mě donutilo promluvit. ,,Kdo to je?" ,,James." ,,Vítej, poutníku." James se potichu zasmál a stoupl si vedle mě. ,,Je to s nima těžký." ,,Trošku komplikovaný." ,,Občas až moc." ,,Jo." ,,O čem přemýšlíš?" ,,O tom, že uteču." ,,Proč?" ,,Protože mezi náma dvěma nikdy nebude láska." ,,Myslím, že je. Ale ani jeden z vás dvou to nikdy nepřizná nahlas." ,,Odejdu." ,,Vážně?" koukal se před sebe a vypadal smutně, tušil, že jsem vážná. ,,Nemůžu tady dýchat. Nejde to." ,,Ve Vancouveru máme byt. Jestli chceš, můžeš tam bydlet a nikdo to nezjistí." ,,Budeš to vědět ty." ,,Nemusí to vědět nikdo další." ,,Dobře." ,,Kdy chceš odjet?" ,,Co nejdřív." ,,Zejtra ráno?" ,,Bude to nejlepší." ,,Možná bys Larse měla trochu opít, protože pak bude spát jako dřevo." Musela jsem se usmát jeho podlosti. ,,Nejsem nevděčná, Jamesi?" ,,Ne. Jsi jenom nešťastná." ,,Neublíží mu to?" ,,Myslím, že jo." ,,Nechci mu ublížit." ,,Kdykoli se můžeš vrátit." ,,Je to dobrej nápad?" ,,Zkus to." ,,Neměl bys mi spíš říct, ať se na to vykašlu?" ,,Nemá se chovat jako idiot." ,,Vaši rodiče jsou strašný." ,,Já vím. Za těch 14 dní jich musíš mít dost." ,,Jo. Přijdu si jako ve vězení a Lars tomu moc nepomáhá." ,,Bude to dobrý, jo? Odjedeš a uvidíš. Ráno tě hodím na autobus." ,,Mám strach." ,,Taky bych se bál, ale bude to dobrý. Zaslouží si lekci." Důvod k odchodu se ve mně prohloubil, když jsem musela být terčem útoků jejich rodiny a jediný, kdo cokoli dokázal říct, byli James s Lil. Lars se jen tiše smál a mně z něj bylo den ode dne hůř. Tohle jsem si nezasloužila, nebylo to fér. James mě pohladil po zádech, políbil mě na čelo a zmizel v útrobách nádherného domu, který jsem považovala za svůj domov. Procházela jsem se zahradou a barevné kvítky se pokusily zlepšit můj den, škoda, že neúspěšně. Bude mi to tady chybět, budou mi chybět. Jenže možná si opravdu zasloužím být šťastná a milována. Přijmu Jamesovu nabídku a najdu si pak vlastní bydlení. Nutně potřebuji utéct od zlé reality svého života. Tohle mi Lars asi nikdy neodpustí. Nikdy mi to nezapomene. A bude mě až do smrti věrně nenávidět. Stanu se pouze přeludem na temné obloze, který zmizí, než si jej dovedeme odůvodnit či vysvětlit. Posadila jsem se do altánku a z košíku vedle houpačky jsem vyndala knihu, která byla první po ruce: Stařec a moře. Nemusela jsem dlouho přemýšlet, kdo tuhle knihu momentálně četl. Bylo v ní vloženo několik papírků s poznámkami a přepsanými citáty. Kdo jiný tohle dělal než Lars. Musela jsem se usmát nad jeho myšlenkami. Až moc detailně uvažoval nad každým slovem knihy. Obdivovala jsem jeho čtenářský smysl, to, že všechny jeho knihy byly proloženy miliony papírků a ubrousků a on se k nim mohl kdykoli vrátit a připomenout si nad čím v té chvíli přemýšlel. Mělo to své kouzlo.

Už jsem byla v půlce knížky, když místo vedle mě obsadila osoba. Odtrhla jsem zrak od řádků a přesměrovala jsem ho na Larse, který ono místo zabíral svým ctěným pozadím. ,,Co je?" ,,Nic, už jsi dlouho pryč, tak jsem si tě přišel zkontrolovat." ,,Tos nemusel. Nemám kam odejít." To už nebyla tak úplně pravda, ale nechala jsem ho při té polehčující lži. ,,Doufám, žes mi tam nechala ohlý roh." ,,Víš, že tím tu knížku ničíš a zabíjíš???" ,,Promiň, ale záložka mi přijde dětinská." Podívala jsem se na štosy založených stránek. ,,VÁŽNĚ????" ,,No dobře no, už to nebudu dělat." ,,Si myslim." ,,Líbí se ti?" ,,Docela jo." ,,Měla by ses vrátit. Rodiče jsou na tebe naštvaní." ,,To mě mrzí." Ne, ve skutečnosti mi to bylo úplně šuma fuk. ,,Tak pojď, už se připravují k odjezdu." Vzal mě za ruku a táhl mě dovnitř do ďáblova chřtánu. ,,Můžeš i zpomalit, nejsme na dostihu." ,,Paní je vtipná." ,,Nejsem paní." ,,Jsi." Zamyslela jsem se nad významem slova a došlo mi, že má bohužel pravdu. ,,CHMM. Stejně mi tak neříkej, přijdu si staře." ,,Dobře. Ve sklepě máme víno. Si ho pak dáme, ne?" ,,Červený?" ,,No jo." ,,Neříkali jsme náhodou, že nepijeme?" ,,Odjezd stohlavých saní se musí nějak oslavit, miláčku," všiml si mého výrazu a uchechtl se. ,,Neříkej mi tak. Říkal mi tak táta." ,,Dobře. Když si to nepřeješ." Rysy v jeho tváři zhrubly a dýchal hlouběji. Povzbudivě jsem stiskla jeho paži a usmála jsem se na něj. ,,Nebuď takovej." ,,Neříkej mi, jakej mám bejt, buď tý lásky." ,,Promiň." Už to byl opět někdo jiný. V jeho očích nebyl ani náznak něhy nebo lásky. Bála jsem se. Měla jsem strach z vlastního manžela. Kam až jsem to klesla. Při příchodu se na nás snesly 4 páry očí. Jenže zatímco dva z nich byly starostlivé, další dva byly plné nenávisti, opovržení a vzteku. Demonstrativně jsem Larse políbila, oba nás to překvapilo stejně. Ale on mě namísto toho pustil a přemístil se za Ellie, která spinkala na sedačce. ,,Říkám, taky byste si měli pořídit dítě," utrousila tchyně s despektem a sjela mě nevraživým pohledem. ,,Možná jednou." ,,Nebo snad děti mít nemůžeš? Až tak k ničemu jsi?" Tahle slova už byla přespříliš. Pohla i s Larsem, který se mě celé dny nezastal. ,,Mami nech toho. Já Marlene miluju." Ale jeho slova zněla jako jedna velká lež, nebylo v nich kousku pravdy, a to bolelo. ,,Nechápu tě, snad jsme tě vychovali." ,,Jsi v mým domě, mami. A Marlene patří ke mně, tak to laskavě respektuj." Jeho matka zrudla vzteky a odešla do auta. Otec vzal jejich věci a bez rozloučení zmizeli pryč. ,,Neber si to tak, Marly. Jenom to chce čas," usmál se na mě povzbudivě James. Vzal Ellie do náručí a s Lil zmizeli k nim. Lars seděl na zemi opřený o sedačku a sledoval mě s palčivou bolestí v očích. ,,To sis nezasloužila." ,,Je to v pohodě." ,,Není, nemusíš mi lhát." Zvedl se a zmizel ve sklepě. Když se vracel nesl dvě láhve červeného vína. ,,Tak. Jdeme zapít jejich odjezd," pronesl a položil jednu z láhví přede mě. ,,A skleničky?" ,,Nepotřebujem." Vývrtkou odšpuntoval trpký mok a já jsem tušila, že zítra je jediná možnost, protože později už nejspíš ani odejít nedokážu.