KLUK Z TICHA✔

Pokus o přežití číslo 12

Věnováno nikulikloves

Přišel den, kdy jsem se probudila a uvědomila jsem si jeden hrozný fakt. Za prvé to, že je pět hodin ráno. Za druhé spala jsem v pokoji na statku, kde se měla konat má svatba, má vlastní svatba. Na místě vedle mě ještě spokojeně spala Lily, která mi do rána vyprávěla o svých představách a pocitech z tohohle velkého dne. Za svědka, spíš tedy svědkyni mi šla Molly, což bylo poměrně okamžité rozhodnutí. Kdo jiný by mi měl dělat v tenhle den oporu? Vždycky tady pro mě byla, mohla bych ji nazvat svou nejlepší přítelkyní, ale to bych nebyla já.

Slunce už lehce svítilo, ptáčci zpívali a na to, že mělo původně celý den pršet, bylo opravdu hezky. Nejspíš se někdo rozhodl mi tenhle zvláštní den o něco zpříjemnit.
Vlastně jsem nevěděla, co čekat, jak se zachovat, nevěděla jsem, jak se cítí Lars, který byl ještě včera strašně moc nervózní. Přesto vypadal celkem šťastně, když jsme všichni seděli v obrovské místnosti a sledovali Sherlocka Holmese. Tím všichni myslím Larse, Jamese, Lily, Molly, Pata, Lilyna bratra Logana s přítelkyní Mel a taky mě.
Možná vás zajímalo, kdo měl jít za svědka Larsovi, což nějakou dobu nevěděl nikdo. Byl tajemný jak hrad v Karpatech.
Lily šel za svědka Logan a Jamesovi Pat. Takže zbývala jedině Mel, ale James si byl jistý tím, že určitě přijede někdo jiný, což mně osobně taky přišlo dost pravděpodobné.

A taky že jo. V deset večer, možná i později, přijel jakýsi Jerom. James se při jeho příjezdu hrozně moc naštval a zmizel v útrobách budovy, v závěsu za ním zmizela i Lily, Molly s Patem se stáhli také, což platilo i o Loganovi s Mel. A to byl konec, protože nechat v jedné místnosti mě s Larsem a tím divným týpkem, to bylo o život. Jerom mě nějakou dobu balil a stále měl chlípné narážky, což se Larsovi vůbec, ale vůbec nelíbilo, to bylo pochopitelné. Komu by se líbilo, že mu jeho svědek svádí budoucí manželku? Larsovi bohužel stačila chvilka a Jerom měl na obličeji obrovského monokla. Ještěže já mám normální známý. Počkat? Mám vůbec nějaké známé, kteří tady nejsou?
Když se vzbudila i Lily, za nějakou dobu, čas kdy jsem přemýšlela a chvíli jsem se i pokoušela číst, má nálada se rapidně zlepšila. Všechno najednou bylo lepší.
,,Marlene, tohle si užijeme. Uvidíš!" objímala mě zuřivě Lily. Byla jsem za ní šťastná, za ní i Jamese. Protože oni byli úžasní, moc jim to spolu slušelo a i lidsky se k sobě opravdu hodili. Vlastně jsem jim i záviděla. Těšila jsem se na jejich malé miminko. Panebože bude ze mě teta! Já jim to děťátko pěkně rozmazlím...

Stála jsem před obrovským zrcadlem. V očích se mi leskly slzy. Ta dívka v něm vypadala tak nádherně. Bílé šaty s obrovskou sukní a krátkými rukávky její pokožku dělaly ještě bělejší. Lehký mejkap zdobil její tvář a vlasy stažené do drdůlku odhalovaly její šíji.
Přišla jsem si jako princezna.
Jenže v tuhle chvíli vám dojdou i jiné věci. Za normálních okolností vede nevěstu k oltáři otec, ale ten můj tady nebyl. Oba rodiče, sourozenci, babičky, dědečkové přihlížejí tomuto nádhernému okamžiku, ale moji milování tady být nemohli. Měla jsem okolo sebe pouze přátele a svého budoucího manžela, kterého jsem sice měla svým způsobem ráda, ale rozhodně se nedalo mluvit o lásce. Byl tajemný, byl krásný, ale nebyl to muž, kterého jsme si vedle sebe vysnila v tenhle den. Nedokázala jsem si představit, jak vedle sebe budeme schopni žít. Vždyť já jsem o něm skoro nic nevěděla. Bylo by hloupé si stěžovat, když jsem byla hloupá já, nemusela jsem kývnout. Nejspíš jsem neměla kývnout.
V hlavě mi probíhaly vzpomínky. Vzpomínky na nádherné dětství s rodiči, na babičku, na dědečka. Byla jsem šťastné dítě, do doby než jsem o velkou část sebe přišla. Teďka ze mě byla negativní depresivní holka. Byla jsem nejspíš trochu studená, ale možná to bylo kvůli tomu, že jsem se naučila všechno držet v sobě.
,,Kdybys mě viděl dědečku. Tenhle den jsi mi slíbil. Škoda, že tady nemůžeš být. Jestli mě slyšíš, chci ti něco říct. Jsem ti velice vděčná za všechny ty roky, kdy jsi byl se mnou," plakala jsem. Řasenka určitě voděodolná nebyla, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. ,,Babičko? Vždycky jsi tady pro mě byla, dokud jsi sama mohla. Říkala jsi mi, že si nemůžu vzít někoho, koho nebudu milovat. Řeknu ti tajemství. Dneska si takového muže beru. Netuším, čeho je schopný a netuším, kdo je," nahlas jsme vzlykla. ,,Ale věřím tomu, že to bude v pořádku, víš?" Sesunula jsem se k zemi. Ta bolest za těch několik let se ve mně najednou nakupila. Propukla jsem v hysterický pláč. Bylo mi hrozně, bylo mi divně. Takhle můj svatební den vypadat neměl. Takhle můj život neměl vůbec pokračovat. Všechno bylo jiné. Najednou jsem byla sama. Nebyla tady Molly ani Lily. Nebyl tady nikdo. Jen to zrcadlo přede mnou. Ze všech těch vzlyků a slz jsem mluvila dál: ,,Maminko? Tak moc jsem tě milovala, kéž bys byla tady. Kéž bys na mě mohla být hrdá." Měla jsme pocit, že slyším klepání, ale připadala jsem si paranoidní. ,,Tatínku, můj milovaný tatínku. Kéž bys mi mohl dělat společnost. Kéž bys tady byl. Kéž bys mi poradil, jestli dělám dobře."
,,Bráško. Můj milovaný bráško. Proč jsem místo tebe nezemřela já? Proč? Řekni mi proč!" Hystericky jsem řvala a bouchala do zrcadla. Ucítila jsem něčí paže okolo zad, lekla jsem se, protože jsem neslyšela ničí kroky. ,,Marlene. Šššš. Marlenko, to bude dobrý. Jen klid. Neboj se." Jeho chlácholivý hlas mě uklidňoval. Objímal mě tak pevně, jako by se bál, že snad uteču. ,,Jsem tady. Jsem tady," stále opakoval.
,,Nejsi. Oni tady nejsou."
,,Ššš. Malá, Ššš."
,,Můžu za to já! Jsem tak hrozná dcera i vnučka. Larsi..."
,,Neplakej, nemůžeš si to vyčítat. Jsi úžasná dcera i vnučka. Budeš úžasná manželka a jednou určitě i matka."
,,Lžeš, protože mě chceš uklidnit."
,,Uklidnit se tě pokouším, ale nelžu ti. Jednou bude dobře. Poznáš mě lépe, řeknu ti o mně cokoli, co budeš chtít. Můžeš ode mě kdykoli odejít, dobře?"
Podívala jsem se do jeho hnědých očí, byly vodnaté, plné slz. ,,Marlene, ničí mě, když tě takhle vidím. Ničí mě to. Nechci ti ublížit. Nechci. Mám tě strašně moc rád. Jsi to ty, moje Marlene. Možná nejsme jako ostatní páry, ostatní snoubenci, ale my to zvládneme. Ukážeme ostatním, že spolu máme být. Protože nebyl den, kdy bych na tebe jen nepomyslel. Kdybych si tě nepředstavil. Mám tě rád celým svým srdcem a slibuji, že tady pro tebe vždycky budu. Vždycky ti budu oporou a nikdy tě nebudu nutit k ničemu, co sama nebudeš chtít." ,,Moc si tě vážím, Larsi."
Pohladil mě po tváři a usmál se. ,,Pojď. Jdeme ti umýt ten obličej a najdeme Molly." ,,Víš, že bys mě neměl vidět?" ,,Copak jsme nějaký pověrčivý zamilovaný pár?" ,,Ne. Vlastně ne." ,,Tak vidíš. Tohle je jenom jakási záchrana," mrkl ma mě a já jsme chvíli zase litovala, že se nebereme opravdu z lásky.

Omlouvám se, že dlouho nevyšla kapitola. Jen teď procházím složitým obdobím a hledám motivaci psát. Tahle část je taková trochu jiná, tak snad se vám bude líbit. Jinak se vůbec nemusíte bát třeba mi napsat i nějakou konstruktivní kritiku, rozhodně si to přečtu raději, než něco ve stylu ,,Super." a tak. Však to znáte. Mám vás ráda. Vaše Rossemarie 🤯