KLUK Z TICHA✔

Pokus o přežití číslo 9

Jako by jeho nepřítomnost přinášela smůlu. Necelé tři týdny po jeho odletu jsem večer šla dát dobrou noc dědečkovi. Seděl u stolu, měl zaplou lampičku a něco sepisoval. ,,Co píšeš dědečku?" ,,Dopis pro tebe, kdyby se mi něco stalo." ,,Ale dědečku, co by se ti mohlo stát." ,,Nikdy nevíš holčičko." Políbil mě na tvář. ,,Dobrou noc, dědečku." ,,Dobrou noc, holčičko. Mám tě rád."
Druhý den ráno jsem ho našla bez pulzu. Usmíval se a ležel v posteli. Zemřel ve spánku.

Ten letní den se stal tím dalším nejhorším dnem mého života, dalším v řadě. Přišla jsem o poslední blízkou osobu. Ne, že bych neměla jiné příbuzné, ale nikdo nestál o mě.
Vzhledem k mému věku už jsem nepotřebovala opatrovníka, takže jsem zbytek příbuzných už vůbec nezajímala. Nejspíš to bylo smutné, pro mě to bylo normální, ale těžké. Byla jsem sama na smutek, na vzpomínky, na dům. Sama jsem propukala v kombinované záchvaty smutku a hněvu, zoufalství a nikdo mě neobjal, nikdo mě neutěšil.
Mého dědečka už mi nikdy nikdo nevrátí. Navždycky budu sama.

Molly jsem se odvážila zavolat až druhý den. Do několika minut byla u mě a odmítala se vzdálit. Už jsem nebyla sama. Netrvalo dlouho a přijel i Pat, který mi kupodivu pomohl taky. Pomohli mi vyřešit věci související s pohřbem a tady těmi nepříjemnými věcmi. A pak Pat našel dopis. Dopis, který jsem se neodvážila otevřít.
,,Možná bys ho měla otevřít." ,,Přečti mi ho, prosím." ,,Já nevím." Povzbudivě jsem se na něj podívala. ,,Dobře, tak jo."
,,Má milovaná Marlene, moje hvězdo na noční obloze. Píšu ti tato slova, abych ti poradil, co dál, protože už tady nejspíš nejsem." Pat utichl a mé oči byly plné slz. ,,Přál bych si, abys byla opravdu šťastná. Proto Tě žádám, abys, když to jen trochu půjde, šla na vysokou. Nevím, kdy můj odchod přijde, ale cítím, že přijde brzy. Našla si místo mě někoho, kdo tě bude ochraňovat. Vidím to na tobě. Ten víkend, kdy jsem byl pryč jsi ho poznala nebo jsi ho potkala už několikrát? Jsem na tebe hrdý. Vyndej tedy všechny ty dopisy o přijetí ze zásuvky a přemýšlej, kam bys chtěla. Já osobně se přikláním k New Yorku, poznali se tam tvoji rodiče a i já jsem tak potkal tvou babičku. Na účtu máš všechny našetřené peníze, papíry k němu jsou v šuplíku u mě v ložnici, peníze od rodičů, mě a babičky i z domu, kde jsi vyrůstala. Je tam dost peněz, takže si klidně můžeš koupit i vlastní byt, kdybys chtěla. Také tě žádám, abys prodala tenhle dům. Prodala ho a už se tam nevracela. Dům prodáš za celkem slušné peníze a zbavíš se dalších vzpomínek a myšlenek. Co nejdřív ho prodej a odejdi. S věčnou nehynoucí láskou. Tvůj děda Mark. P.S.: Sleduji tě z nebe."

Ještě ten den jsem napsala na newyourskou univerzitu. Se stipendiem, které jsem dostala, jsem si sama měla platit pouze ubytování. Přeci jenom se mi ta celoškolská snaha vyplatila.
Patrick se nabídl, že mi pomůže s balením a likvidováním, ještě pozval své kamarády, a Molly mi samozřejmě pomáhala taky. Ještě mám toho zbylo dost, takže jsme pokračovali druhý den. Patrick přišel v plné síle a taky s nabídkou. ,,Víš, Marly, bratr kamaráda shání dům a tak mě napadlo, jestli bys mu dům neprodala. Večer jsem mu ho ukazoval, když jsme šli okolo a zvenku se mu líbí. Dobrá čtvrť a tak. Mohl by se dneska stavit?" ,,Já... Musím začít od začátku, takže ať klidně přijde. Když si to děda přál."
,,Dobře. Možná je to rychlé, klidně můžeme počkat nebo tak...?" ,,V pořádku. Ať přijde," usmála jsem se.
,,Dobře. Zavolám mu."
Všechny věci, které jsem potřebovala,  jsem měla ve dvou kufrech a třech taškách. To byl prosím pěkně můj život. Nebo spíš náš život. Některé věci jsme odvezli lidem, kteří je potřebují, vyhodili nebo nechali v domě.
Stála jsem před domem a stále jsem plakala. Tohle byl pár měsíců můj domov. Možná proto jsme tu ani neměli tolik věcí.
Patrick mě donutil bydlet v jeho bytě, nebo spíš jejich bytě, protože v něm bydlí s Molly, a mají ho, jak sami říkají skoro prázdný. Chtěli mě zbavit domu a taky starostí s hledáním bydlení, byla jsem jim vděčná, protože stále byli se mnou a stále mě kontrolovali. Ten bratr Patrickova kamaráda si dům opravdu koupil, hned mi poslal peníze  a prý už v něm plánují rekonstrukce. V kavárně jsem se s paní Sandlerovou domluvila, že už nepřijdu a řádně, velmi dlouhou dobu, jsem se jí omlouvala za problémy. Ona ale byla chápavá a utěšovala mě, že je to v pořádku. 

A pak přišel pohřeb. Šílený den, kterého jsem se tolik bála. Přijel zbytek ,,rodiny" a Molly s Patem, Jamesem a Lily mi dělali morální podporu. Nebyla jsme tam sama. Všude byla černá, dědova fotka mě rozplakala. Tohle nebyl veselý den. Přijímat upřímnou soustrast bylo jako podepisovat konec. Tolik lidí tam sice nebylo, přesto to bylo víc než dost. Rozhlížela jsem se, kdo všechno přišel. Tetičky, strýčkové, pratetičky, prastrýčkové, dědovi přátelé. A paj jsem spatřila jsem jeho. Stál vzadu a sledoval mě. ,,Jsi v pořádku?" zeptal se celkem paradoxně James.

To bylo potřetí, co jsem ho viděla a ztratila. Tentokrát beze slov.