KLUK Z TICHA✔

Pokus o přežití číslo 4

Bylo velmi těžké usnout vedle někoho tak... Tak... No. Přitažlivého...?
Ale podařilo se mi to. On přitom usnul skoro hned.

Probudil mě paprsek světla, který mi svítil přímo na tvář. Jestli existuje bůh, určitě mě nemá moc rád. A nebo mě miluje, a proto mi do cesty staví překážky... Okolo pasu jsem měla obtočenou mužskou paži a dýchal mi přímo na krk. PROBOHA! MUŽSKÁ PAŽE! ,,Pusť mě ty moulo," zašeptala jsem do ticha. Jistě. Bylo to bez jakéhokoli úspěchu. ,,Hej!" tentokrát jsem zařvala. Jeho čokoládové oči se pomalu otevíraly. ,,Dobré ráno, princezno," usmál se.
,,Musíš mi stále říkat princezno?"
,,Dáma se ti nelíbila, MILÁČKU."
,,Arfhghh. Tak že mě alespoň sundej tu ruku a nefoukej mi na krk."
,,Ale princezno. Tvoje prsa se mi líbí."
,,Idiote."
Po chvíli nadávek a přemlouvání dal ruku opravdu pryč. Dokonce se i posunul. Ovšem to pokračovalo slibem, že mu půjčím jeden takový sešit. Ten tak trochu vypadl z mého batohu při hledání hřebenu na dně tašky. Jenže ten sešit je hloubka mého srdce.

,,Tak domluveno. Díky za příjemně strávený večer. Taky za nádhernou noc. A krásné probuzení." pauza ,,PRINCEZNO." Díky školníkovi, který dorazil docela brzy po probuzení, jsme mohli zmizet, zapomněl si žárovku. A já jsem si třeba naivně myslela, že nás postrádají třeba spolužáci. Každopádně jo. Konečně volná.
Před dveřmi knihovny se z nás stali dva cizí, nejspíš, studenti téhle školy. Neznali jsme svá jména, neznali jsme jeden druhého.
Knihovna byla jiný svět, svět nouze a beznaděje. Venku bylo všechno jinak. Všechno bylo lehčí nebo spíš naopak?

***

Uplynuly tři týdny od mého přespání v bouřce v knihovně. Mého spoluspícího jsem za celou dobu jedinkrát neminula na školní chodbě. Neměla jsem ani náladu se o něm s kýmkoli bavit a zjišťovat jeho totožnost. Začala jsem na něj pomalu zapomínat.

Po dalších dvou týdnech jsem knihy vrátila zpět na jejich místo. Překvapovalo mě, že tu nikoho nezajímá, co se s knihami děje. Ale co jsem tak pochopila, tady nikdo nic nečte. Procházela jsem okolo jednoho z mnoha regálů, když v tom jsem si všimla Robinsona, jenž na mě vypadl při mé první a zároveň poslední návštěvě. Byl trochu vystrčený z řady. Chtěla jsem ho zastrčit, ale všimla jsem si modrého čouhajícího papíru, který tam minule určitě nebyl. Vyndala jsme knihu i s papírem uvnitř. Pro bezejmenou Uvažovala jsem, zda papír rozevřít. Udělala jsem to.

Má bezejmená knihomolko,

přemýšlel jsem, čím Ti udělám radost, přičemž mě napadlo napsat Ti pár slov.
Nejspíš jsi na mě už zapomněla. Nejspíš jsi mě nesnášela, aniž bys mě ještě znala. Ale já bych Ti chtěl jen a pouze napsat, že se sem nehodíš. Nejsi holkou, která je tady v bezpečí. Být tebou vyhýbám se společnosti Sama a jeho kumpánů. Nepíši Ti to ze zášti, pouze si myslím, že jsi dívka, která si nezaslouží být zraněna.

Já sám bych nebyl dobrým přítelem pro Tebe. Utíkej od vzpomínek na mě. Utíkej od lidí jako jsem já. Radím ti dobře, protože nechci přihlížet utrpení dalších lidí.

Když jsem se to ráno díval do tvých zvláštních očí, napadlo mě, jakou barvu vlastně mají. Tvé vlasy svítily pod paprsky slunce a tvé rty měly zvláštní barvu. To ráno jsem si poprvé za několik let přiznal, že dívky jako ty do mého života nepatří.

Nehledej mě. Neptej se na mě. Jednou třeba přijde den, kdy se setkáme tváří v tvář podruhé. Už nikdy nevcházej do téhle knihovny. Je nebezpečná pro někoho, kdo žije knihami.

Zmiz se sny.

Chyběl podpis. Chybělo cokoli o něm. Bylo zbytečné zjišťovat, kdo vlastně je.
On nebyl dobrým potencionálním kamarádem pro mě. Byl noční můrou, která se prohnala mým životem jako tornádo. Neznala jsem ho a on neznal mě. Neměl právo rozhodovat o mém životě a o lidech, s kterým se můžu a nemůžu bavit.