Mysterious Being ✔️

Day 8

Probudil mě dotek na mé tváři. Otevřel jsem oči a podíval se na osobu, která mě vzbudila. Byla to ta žena a snažila se mě vytáhnout ven. Bál jsem se jim vzdorovat, nebo se snažit utéct, takže jsem jen jako poslušný pejsek.

Šly jsme lesní cestičkou a když se změnila prašná cesta na betonovou, tak se před námi objevil obrovský dvoupatrový dům. Byl celý světle hnědé a černé barvy. Mi jsme šli přímo k hlavnímu vchodu. Dveře se sami otevřeli a mi vstoupili do obrovské světle hnědé haly. Ta žena šla, ale furt dál. Rychle jsem ji doběhl. Šly jsme po schodech do druhého patra. Tam byla spousta dveří a do těch přímo naproti schodišti jsme vstoupili. Byl to obrovský pokoj s postelí skoro pro dva, velkou skříní, stolem s židlí, velkým oknem a balkónem do zahrady. Na jedné straně byly další dveře, které byly nejspíš do koupelny.

,,Tohle bude tvůj pokoj, zatím se tu rozhlédni. V sedm hodin bude večeře. To pro tebe dojdu. Nikam jinam nechoď. Zítra dojede pan Jeon a ty se seznámíš s pravidly." Domluvila, odešla z místnosti a já zůstal v pokoji sám.

O 2 hodiny později...

V pokoji jsem se zabavil tím, že jsem si hrál s kouzly a tím různě zvedal věci nebo tvořil obrázky.

Když jsem na hodinách uviděl že je sedm, tak jsem už jen čekal na tu ženu.
Asi po pěti minutách došla a společně jsme šli do jídelny a tam byl obrovský obdélníkový stůl uprostřed místnosti. Ukázala mi kam se mám posadit, řekla že pak mám jít do pokoje a odešla.
Zůstal jsem sám v obrovské jídelně. Hned mi nějaká slečna donesla jídlo a já začal jíst.

Po jídle jsem šel do pokoje a procházel jsem kolem mnoha dveří, ale bál jsem se nakouknout co za nimi je.

Když jsem došel do pokoje, tak jsem si posunul židličku k oknu a sedl si na ni. Byla tady strašná nuda, tak jsem se podíval do skříněk ve stole a tam jsem našel papíry. Na stole byly tužky a k tomu jsem si vzal jedny desky, které byly taky na stole. S tím vším jsem se přesunul opět k oknu a začal jsem kreslit zahradu za domem. Bylo tam mnoho stromů, keřů a květinové záhony. A protože byl podzim, tak se pomalu stmívalo

Kreslil jsem si ještě hodinu, když na zahradě přistál padlý anděl, měl snad ty největší křídla co jsem u padlích viděl. Byla zářivě černá a na rozích měl drápy stejně zbarvené jako jeho červené vlasy.
Furt jsem na něj koukal, když zatahoval svá křídla. Byl to ten Jeon Jungkook o kterém mluvili...
I takto z dálky mi nepřipadal vzhledově tak starý jak o něm mluvili, vypadal skoro, tak staře jako já. Ano je mi sice přes 150 let, ale náš věk se zastaví na 25.

Stále jsem na něj koukal, když si prohrábl vlasy a podíval se do mého okna.
Zamrzl jsem a rychle jsem se postavil daleko od okna, když opět roztáhl křídla a dostal se tak na můj balkón. Otevřel kouzlem a vešel dovnitř. Já jsem stále couval dokud jsem nenarazil na zeď a vyjekl.

On se stále přibližoval, propaloval mě pohledem a když byl těsně přede mnou tak roztáhl svá obrovská křídla. Začal jsem se trochu klepat a díval jsem se mu vystrašeně do očí.

,,Takže ty jsi ten Taehyung?" Zeptal se, naklonil hlavu na stranu a přejel si jazykem po rtech.

,,A-ano p-pane..." vykoktal jsem ze sebe.

,,Šikovný andílek. Za to tě budu zítra trochu šetřit." Usmál se na mě a pohladil mě po tváři. Hned mi z toho doteku přejela husí kůže po celém těle.
Naklonil se blíž k mému obličeji tak, že jsem cítil jeho horký dech na obličeji.
,,Zítra pro tebe dojde jedna žena a zavede tě do mého pokoje. Tam se vyslečeš do spodního prádla a počkáš na mě na posteli." Zašeptal a přiložil jeho rty na mé.
Úplně jsem ztuhl. Bojím se ho odstrčit, protože z něj de strach, ale byl to zvláštní a neznámý pocit.

Po chvilce se odtáhl a pomalu s úsměvem na rtech odešel z pokoje.
Já jsem se pomalu po zdi svezl na zem a s hlavou na kolenech jsem si objal nohy a pomalu usnul se zmatkem v hlavě.