Seslán z nebe

Minulost

Život se proměnil v jedno velké bludiště. A já nevěděl kudy kam. Dny přicházeli a odcházeli jeden za druhým a mě se zmocňovala beznaděj.
Jak to říct Alfovi?
Je úplně zaslepený a vidí jen Nera. Už jsem naznačoval, promlouval, prosil ale nic nepomáhalo. Jako by hrách na stěnu házel.
Rapl byl stále hubenější a nešťastnější.
Jak? Jak? Jak mu to mám vysvětlit.
Takovéto myšlenky mě obepínali zatímco jsem spolu se štěnětem sbíral bylinky.
,, Duffy a co je tohle?" ptala se zvědavě zatímco se skláněla nad sytě modrou rostlinou.
,, To je Vratič. Je dobrý na střevní problémy." poznamenal jsem smutně.
,,A Duffy proč je teď méně rostlin než dřív?" vyzvídala dál.
,, Protože je čas Rudolistí." odpověděl jsem stroze a vydal jsem se na druhou stranu louky. Né že by mi štěně vadilo, ale její neustálé otázky mě unavovali.
,, A Duffy?" ozvalo se za mnou a já si flustrovaně oddechl. Už chápu proč ji poslali se mnou.
,, Noo." zaštěkal jsem bez většího zájmu.
,, Proč moje maminka není léčitelka?" tak tohle bylo moc. Jak to mám asi vědět už se mi chtělo na ni zavýt ale přemohl jsem.
,, Všichni nemají ten dar." zakňučel jsem s tlamou plnou bylinek.
Na druhé straně louky by mohl být Prsteník podzimní, a ten bych na zimu dost potřeboval. Měl schopnost dodávat vyhladovělému tělu živiny potřebné pro život. Proto jsem se okamžitě vydal směrem k jezírku.
,, A Duffy kde je tvoje maminka?" znělo za mnou a mě samým údivem vypadli bylinky z tlamy.
V tu chvíli se mi sevřelo hrdlo a srdce jako by se začalo scvrkávat. Pomalu jsem se otočil abych zjistil jestli to štěně myslí vážně. Ale v jeho očích se zračila jen upřímná zvědavost. Až po hodné chvíli mi došlo že stále čeká na mou odpověď.
,, No." vykoktal jsem ze sebe ,, moje maminka žije v jiné smečce."
Prosím ať už to nechá být. Vážně tu nechci brečet jako malé štěně.
,, A proč nejsi s ní?" zakňučela a já cítil jak ta smutná otázka doráží k mým uším a pak se rozléhá do všech stran.
Teď už nebylo úniku zpět.
Mám dělat že neslyším?
Ne to není dobrý nápad, došlo mi když jsem zachytil její pohled.
Pomalu jsem se posadil a zadíval jsem se na obzor.
Má matka. Ta úžasná fena která vždy stála po mém boku.
Najednou jako bych viděl v mracích její siluetu. Do očí se mi vhrnuly slzy.
,, Víš museli jsme se rozloučit." zakňučel jsem plačtivě.
,, A proč?" nedala se odbít.
,, Tak jo řeknu ti to pod podmínkou že udržíš tajemství." zadíval jsem se na ni vážně .
,, Jojo já umím držet tajemství!" přikyvovala horlivě a nespouštěla že mě oči.
,, Tak dobrá. Narodil jsem se jí když všechno kvetlo. Byl jsem její jediné štěně. Vlastně tak jako ty." nahlas jsem polkl a změřil jsem štěně pohledem. Sedělo tam a hltalo každé mé slovo .
,, O mém tatínkovi mi maminka nikdy nic neřekla. Nevím jestli žije, jak vypadá nebo jak se jmenuje. Ale upřímně si s tímto hlavu nelámu." dodal jsem rychle když jsem si všiml udiveného pohledu štěněte.
,, Ve smečce mě však už od jakživa neměli rádi. Náš Alfa nebyl zdaleka tak hodný jako tento. Neměl rád malé psy jako jsem byl já, moje matka a babička."
,, Ty máš babičku?" skočila mi do řeči fenečka a oči jí plály zvědavostí.
,, Jo, jmenovala se Dia a vlastně ani nevím jestli stále žije. Když jsem opouštěl smečku měla už skoro 16 let." dodal jsem hrdě.
Fenečka se zachovala přesně jak jsem čekal , vykulila své velké hnědé oči a nevěřícně vydechla ,, 16 let?"
,, Ano. Stará co? " přitakal jsem.
,, A jaká byla?" vyptávala se hned.
,, No jelikož byla stará tak špatně slyšela a skoro neviděla, ale když jsem byl štěně vždy mi vyprávěla různé příběhy které jí vyprávěla zase její babička. Jo měla dar vypravovat. Když mluvila připadal jsem si jako uprostřed děje. Její příběhy mi zůstali v paměti až do teď." přiznal jsem a v paměti se mi vybavil ten jemný uklidňující hlas, který mě tolikrát uklidnil když jsem se bál. Ty laskavé oči které vždy mžourali aby alespoň něco zahlédli. Smutně jsem si povzdechl a pokračoval jsem.
,, Moc se mi po ní stýská." přiznal jsem tiše.
,, A proč jsi tedy odešel?" kňučela nedočkavě a v očích jí hrála zvědavost.
,, No , ehm jak to říct? Neměli mě rádi a to takovým způsobem že mě chtěli připravit o život." dodal jsem zasmušile a očima jsem bloudil po zemi.
,, Ale proč , co jsi jim udělal ? " nechápala fenečka.
,, Víš někdy pes ani nic nemusí udělat a ostatní ho nemají rádi. Třeba protože ti závidí." dál jsem příklad a netrpělivě jsem se zavrtěl.
,, Co ti záviděli?" vyptávala se dál.
Ne tohle není nic pro štěně. A navíc nechci aby se po smečce šířilo jaký jsem anděl z nebe a podobné věci. Toto je jen mezi mnou, mou matkou a Mudrcem.
,, Já vlastně ani nevím." zalhal jsem a rychle jsem dodal něco jako že už bychom měli jít.
,, A ty se nechceš vrátit za svou rodinou?" tak tímto mi vyrazila dech. Protože to bylo poprvé co jsem slyšel někoho vyslovit mé tajné přání.
Vždy jsem nad tím v skrytu duše přemýšlel, moc se mi stýskalo po matce, měli jsme tak nádherný vztah....
Mlčel jsem a vydal jsem se k táboru.
I štěně mlčelo, jako by vstřebávalo to co jsem jí řekl.
Mami kde jsi?
Uvidíme se ještě někdy?
Nikdy nezapomenu.