Tajemství rodu Hilfenberku

17.

Několikrát jsem na něho zamrkal a nemohl uvěřit vlastním uším. "Cože?" zopakoval jsem svou otázku. "Mohl bych se trošku napít tvé krve?" trval si na svém. "Je to naprosto bezpečné, já jen.." sklopil hlavu a studem se díval do země. "Už několik dní jsem nejedl, veškeré naše zvířata se musí zotavovat a já už to dal nevydržím." vzdychl a odvrátil zrak na blížící se rozbřesk.

To, co mi řekl mi vrtalo hlavou pár dlouhých minut. "Fajn.. Dobře. Věřím ti." rozhodl jsem se a nastavil ruku. "C-co?" vyhrkl a podíval se  na mé zápěstí. "Myslíš to vážně?" pokračoval a já se jen musel usmát. "Nerad to dělám, ale ano.." šeptl jsem a podíval se jinam. "Dělej, než si to rozmyslím." dodal jsem a stále sledoval větvení jednoho stromu. "Dobře.." zaslechl jsem jeho kroky a poté jemný dotyk na mé třesoucí se ruce. Následně mnou projela ostrá bolest a dále euforie.

Po pár sekundách se Arch odtáhl. "D-Dylane? Jsi v pořádku? Ani nevíš, jak jsem ti vděčný.." jeho hlas se mi postupně vzdaloval. Tma se zdála být hustší než předtím. "Dylane!" křikl a já se pokusil o kontakt. Celý svět se se mnou zatočil a já padl do jeho náručí. "Notak chlape! Pojď, posaď se." táhl mě a nakonec posadil do měkkého mechu. Hlavu jsem si opřel o studenou kůru stromu a stále jsem sledoval nebe. Cítil jsem stisk na ruce, který byl nesmírně ledový. "Vrať se zpět, prosím.." naléhal. "Byla to chyba, moc se ti omlouvám! Odpusť mi to." žadonil a já se pousmál. Slzy mu tekly po tvářích a zanechávály vlhké cestičky. Jedna mi spadla na rty. Voda? Pomyslel jsem si a cítil jsem, jak se mi pomalu vrací síla.

Pár minut na to, kdy mě Arch držel a neopustil, jsem se vydrápal s jeho pomocí zpět na nohy. "Tolik jsem se o tebe bál!" tiskl mě v objetí. "Archi.. Měl by jsi jít už domů, sluneční paprsky každou chvilku proniknou a tobě by hrozilo nebezpečí." ukázal jsem směrem na východ, kde se začalo formulovat sluneční světlo. Arch se na slunce podíval a ošil se. "Tak dlouho jsem nebyl na denním světle a už nikdy nebudu.. V noci se za tebou stavím, nech mi otevřeno!" mrkl, pohladil mě po dvou ranách na ruce a zmizel v lese.

Byl jsem neskutečně unavený. Sotva jsem dorazil domů, tak jsem si to namířil do pokoje. Místností se již rozlévalo sluneční světlo a vše se zdálo být veselejší. Opláchl jsem se ve sprše a zamířil si to rovnou do měkké postele.

Vzbudilo mě klepání na dveře. "Halo? Dylane, jsi v požádku?" ozval se dětský hlas mého bratra. Převalil jsem se na bok a podíval se na hodiny. 13.34 odpoledne. "Jooo, jsem.." zapískal jsem a udivil sám sebe, jak to vůbec mluvím. Asi jsem prochladl v lese. "Máma se tě ptá, jestli s náma nechceš jít na procházku po vesnici" optal se a já souhlasil. Cítil jsem se lépe, a proto by bylo dobré zjistit něco víc.

Vstal jsem a šel si vyčistit zuby. Pohlédl jsem směrem do lesa a zjistil, že na balkóně něco leží. Nebylo to nic zvláštního. Otevřel jsem posuvné skleněné dveře a došlápl na chladný mramor. Onen předmět jsem vzal do ruky. Byla to suchá, černá růže. "Zajímavé" podotkl jsem a šel zpět do mého pokoje.