Tajemství rodu Hilfenberku

22.

Začalo mírně svítat. Cestou lesem jsem měl neustále divný pocit v žaludku a kousance mi na zápěstí zvláštně hřály. Po několika desítkách minut jsem se konečně ocitl na zahradě. Nic se nezměnilo, vše bylo stejně rozházené jako v noci. Bylo by popravdě zvláštní, kdyby ano. Opatrně jsem vešel zpět do domu a snažil se ignorovat nasládlý zápach krve. Musel jsem něco najít. Věc, která by mě navedla na správnou cestu. 

Zaslechl jsem, jak něco spadlo v horním patře. Vytáhl jsem kudlu a opatrně se plížil ke schodišti. Člověk, který tu nyní slídí a nemá co dělat se přibližoval k zábradlí ve druhém patře. Zahlédl jsem jeho siluetu v okně mezipatra. Chvilku se zastavil. Skoro jsem nemrkal. Vyčkával jsem jak had na svou kořist. Po nekonečných minutách ticha se rozešel po schodech dolů. Pot mi stékal po čele. Pomalu směřoval k vchodovým dveřím. V tu ránu jsem využil šance a vrhl se na něj. 

Praštil jsem ho do hlavy a on se složil k zemi. Po pár sekundách vzpamatovávání se začal bránit. Strhl jsem mu kapuci. "Leo?!" nevěřícně na mě zíral. Poté mi uštědřil pěstí a já spadl na stranu. "Tak jsme ti věřili! Ty jsi nás zradil!" křičel. Skočil jsem po stále zvedajícím Leovi a začali jsme se prát. "Kde je má rodina!" zakřičel jsem. "Tam, kde patří" odplivl krátkou větu jako kdyby to bylo něco jedovatého. Tohle byla poslední kapka. Co největší silou jsem se napřáhl a dal mu pěstí. Ozvalo se mírné křupnutí a celý kluk znehybněl. "Leo" vyšlo ze mě třesoucím hlasem. Slunce už bylo výrazněji vysoko a osvětlilo zdemolovaný dům. V puse jsem měl pachuť krve, ale to bylo nic oproti tvořící louži u Leova hlavy. Opatrně jsem si k němu klekl a klepajícíma rukama jsem s ním zatřásl. "Leo? Leo!" všiml jsem si, že krev nepocházela z něho, ale z dalšího zvířete tentokrát pověšeného ze stropu. Detaily vám vykládat radši nebudu. Znechutil jsem se nad bytostí, která nyní ležela v bezvědomí na podlaze. 

Dal jsem mu facku, ať se probere a skutečně se tak stalo. "Teď mi řekni, kde je má rodina." Leo vzdychl a přikryl si oči paží. "Já nevím Dylane.. Já už nevím, co mám dělat..." začal vzlykat a pokračoval: ".. Rodiče chtějí, abych šel v jejich stopách, abych lovil 'nadpřirozeno', ale já nechci. Chci žít normální život. Studovat na nějaké univerzitě, začít pracovat, založit si rodinu a další běžné věci, co běžný jedinec dělá. Kdyby jsi jen viděl, co mají rodiče doma za věci, zvracel by jsi z toho." Nezmohl jsem se na nic, než jen na tupé zírání. 

Nakonec jsem mu pomohl ze země a našel nějaké náplasti. "Takže... Co jsi mi chtěl říct?" Chvilku se na mě díval a nakonec se obrátil k rozbitému kuchyňskému oknu. Jeho obvaz na ruce byl mírně špinavý a na čelo mu zdobila dětská náplast s malými slůňaty. Slunce se už vyhouplo celé nad obzor a venku se vše začalo probouzet. "Víš, jak jsem ti říkal o tom tulákovi?" Zamrkal jsem v nechápavosti. "Tulákovi?" Leo se jen mírně usmál a otočil se zpět na mě. "Ten, co zaklepal na Hilfenberky a pak byl nalezen mrtvý." V očích se mu zaleskl smutek. "Úplně to nebyla pravda, že ho zabili Hilfenberkové. Hajný žádný hlasy tenkrát neslyšel, ano, byla bouřka a šel zkontrolovat ohrady, ale kvůli spadlého stromu musel jít jinou cestou, která nevedla vůbec kolem jejich panství. Lorenzo... Můj prapraděda. To on udělal..." Byl jsem zmatený. "Co udělal?" Leo jen vzdychl a uhnul pohledem do zničené chodby. "To on ho zavraždil.. protože záviděl.." šeptl a odešel od stolu.  

Taková vsuvka mimo dílo - moc moc děkuji za neustálou podporu od @SethHor @neito_denki aaaaa @Kikinka-M, moc si vaší podpory vážím a vím, že moc kapitoly nevychází (nemám úplně zářivé období), ale stejně i když po nějaké době vyjdou, tak tam vždy přistane od vás hvězdička. Ještě jednou děkuji!