Tajemství rodu Hilfenberku

8

Otočil jsem vypínačem a sklepem se roznesla slabá záře žárovky. Leo mě následoval a já mohl spatřit spousty a spousty zahaleného nábytku. "V rámci tvého bezpečí, Dylane, budeme opatrně přehozy stahovat pomalu." pronesl svůj názor a já jen kývl ve znamení souhlasu. Ukázal jsem nalevo od sebe a opatrně stáhl prostěradlo.

Před námi se objevila stará Almara, s ozdobnou malbou a prosklenými dveřmi. Zahoukal jsem na mámu, aby se sem přišla podívat. Ta se v mžiku objevila ve dveřích a na tváři měla výraz obavy, že se něco stalo. "Pojď se podívat" pokynul jsem, aby sešla schody. "Dívej" ukázal jsem na starobylý nábytek. 

"Vskutku zajímavé, ale víš Dylane, že já na tyhle věci nejsem. Tohle je tvá specialita, pokud budeš něco chtít, tak si to vezmi. Zbytek se vyhodí" Protočil jsem oči. "Však to bude škoda vyhodit, můžeme to dát do nějakého muzea, či lidem, kteří by jej chtěli"
"Pro mě za mě, dělej si co chceš" mrkla a odešla.

Postupně jsme s Leem odhrnuli všechen nábytek. Našlo se tu skoro všechno. Od židlí a skříní, až po psací stoly a zrcadlovou skříň. "Vezmeme tenhle čajový stůl a tyhle tři židle, vypadají, jako by patřily k sobě" sdělil jsem názor a on kývl. Čapli jsme jej a odnesli na terasu. Po cestě jsme potkali Lukase, celého špinavého. "Od čeho to zase jsi.." vydechl jsem "Dylane, našel jsem poklad!" ukázal mi kost, které jsem si vůbec nevšiml. "Ježiš fuj, zahoď to. Mami! On si zas hrál na čokla." šel jsem dál a zbytek jsem nechal na máti. Po chvíli jsme mohli slyšet, jak bratrovi hubuje.

Dorazili jsme na terasu, položili jsme nábytek tak, jak se nám to s Leem nejvíce líbilo. Zaběhl jsem pro hadřík a čistící prostředky a nábytek pečlivě vydrhli. "Chtělo by to ještě nějaké lampy, myslíš, že ve sklepě nějaké budou, když jsme našli tolik věcí?" Zeptal se Leo. "Možná, začíná se stmívat a já bych chtěl dnes posedět na terase." sdělil jsem mu můj plán, který jsem měl už od začátku dne. 

Šli jsme opět do sklepa, hodiny ukazovaly něco před sedmou večerní. Prohledali jsme sklep a jak jsme předpokládali, opravdu jsme našli pár starých petrolejových lamp s nádherně ozdobeným povrchem. Vzali jsme pro jistotu všechny čtyři, ale než jsem odešel, tak jsem se zamyslel. "Myslíš, že budou plné?" zeptal jsem se Lea. Ten pokrčil rameny. Mrkl jsem se po petroleji. Neúspěšně. "Nic, musíme doufat, že aspoň nějaká z nich bude mít v sobě petrolej."

Šli jsme zpět nahoru. Leo vytáhl z kapsy zapalovač a zkusil jej zapálit. Povedlo se, vypadalo, že byli nový. Tři jsme sfoukli a jednu, svítící, dali na stůl. Zašel jsem pro něco pití a poté jsme se usadili na krásnou, mramorovou terasu s výhledem na velkou zahradu a tmavnoucí les. Slunce již bylo nad obzorem a pomalu se chýlilo za kopce. Vesnice každou sekundou více a více utichala. 

"Rád bych s tebou poseděl Dylane, ale musím být do setmění doma.." řekl smutně. Napadla mě hrozná věc, kterou jsem vyřkl dříve, než jsem se nad ní zamyslel. "Chceš u mě přespat?" řekl jsem. On se jen zamyslel. "Nevím..."