Tajemství rodu Hilfenberku

4.

Celou noc jsem se převaloval ze strany na stranu. No.. Celou, spíše ten zbytek noci. Stále jsem měl pocit, že mne někdo sleduje, ach ten pocit z nového domova.

Venku začalo svítat a než jsem se nadál, slunce se vyhouplo nad obzor a už spalovalo svými paprsky všechno, co jim přišlo do cesty. To převalování mě nebaví. Vstal jsem a potichu vyšel na obhlídku domu. Vzpomněl jsem si, že nefungovala elektřina, bláhově jsem zkusil cvaknout vypínačem, co jsem si myslel? Samozřejmě beze změny. Vyšel jsem před dům a obešel celý dům dokola. 

Myslel jsem si, že pojistky budou někde z venčí, ale nikde jsem jej nenašel. Ale jednu výhodu to mělo, měl jsem tu čest si prohlídnout dům z venku. Musel jsem uznat, že máti má dobrý vkus. Dům musel být hodně starý a bude potřeba hodně oprav, myslím si, že tu stojí už několik stovek let. Má krásné ozdobné pilíře a všude drobné fiály a žabky. Doslova z toho domu číší tajemno, což se mi velice zamlouvalo, aspoň přes den.

Dům je dvou patrový s půdou navrch. Uprostřed patra je středně velký balkón. Vše vypadá, jako by bylo z mramoru. Špinavého mramoru. Bude zde ještě hodně práce.

Kolem domu se lemují zahrady, dnes už bohem zapomenuty, ale s mým příchodem se vše změní. Dodám tomuto místu zase život. Blesklo se mi v očích a pokračoval jsem dál. Za domem se lemovala další velká zahrada, zasahujíc až do lesa. Les byl po krátké vzdálenosti tak hustý, že  do něj skoro nešlo vidět.

Tak velký dům, musím se zeptat mámy, kolik za něj dala, musel stát majlant. Pomyslel jsem si. Avšak než jsem odešel, podíval jsem se ze zadní strany na dům. Spatřil jsem jeden pokoj, který měl prosklený roh stěny s krásnou terasou, cca metr krát dva metry. Ten pokoj chci!

Vydal jsem se zpět do domu a dále hledal pojistky. Napadlo mě, že z důvodu bezpečnosti by mohly být ve sklepě. Takže další stanice? Sklep. 
Telefon mi již hlásil pod 20% baterie, tudíž zoufalá nouze žádá zoufalé činy. Vstup do sklepa byl překvapivě pod schody. Jak příhodné místo..
Nevím, co bych dělal bez telefonu. Zapnul jsem si na něm světlo a vydal se do hlubin domu. 

Sklep nebyl výjimkou. I zde bylo tuny bordelu navíc. Všude samé pavučiny, prach, špína. Už na mě přicházelo kašlání. Urychleně jsem se porozhlédl v místnosti a našel jsem tak chtěnou skříňku. Otevřel jsem a hleďme, pojistky. Všechno jsem zapnul, zaklapl a urychleně zmizel na povrch. Mé kašlání vystřídalo sípání a poté až dušení.
Zabouchl jsem dveře a vyběhl na čerstvý vzduch a zhluboka dýchal. Zaplať pán bůh, že to pomalu přecházelo.
"Děje se něco Dylane?" přišla ke mně rozespalá máma. Když si promnula oči a zaostřila, zděsila se. "Ty jsi celý modrý!" začala jančit a utíkala z jednoho rohu do druhého. Já jsem se však cítil lépe. "Ma-mami..." sípl jsem směrem k mámě. Ta se zastavila. "Je mi lépe, byl jsem jen ve sklepě nahodit pojistky." Ta se jen ke mně rozešla a objala. Po několika minutovém objímání se odtáhla. "Dylane, zlato.. Víš, že se máš vyhýbat vlhkým, zaprášeným a špinavým místům, že? Nedělá ti to dobře na průdušky." Věděl jsem to moc dobře. Už několikrát se mi to stalo a ve městě to bylo hrozně časté a každý týden jsem byl minimálně jednou hospitalizován.

I Lukas se objevil, celý rozcuchaný. "Mami.. kde to jsem?" zeptal se udiveně a díval se ze strany na stranu. "Tohle je náš nový domov." řekla pyšně a objala nás. 
"Mami, byl jsem venku a už vím, jaký pokoj budu chtít. Ten, který má prosklenou část stěny s terasou a výhledem na les." Matka si zandala neposedný pramínek vlasů za ucho a nandala si brýle na nos. "Huh? Pojď mi ho ukázat." odpověděla zamyšleně.

Vyšli jsme schody do druhého patra. Všechny dveře byly pootevřené, aby mohl kolovat vzduch. Něco mi říkalo, že ten pokoj byl nalevo. Poslechl jsem hlas a moje intuice byla správná. Jakmile jsem vstoupil do pokoje, umožnil se mi výhled na krásný, prostorný pokoj se šatníkem a postel s nebesy. Na konci pokoje byla prosklená stěna a za ní krásný, mramorový balkón. No, né zrovna krásný, ale po důkladném vyčištění znovu krásný bude.
"Tak se tady zabydli a my si jdeme vybrat své pokoje." vzala Lukase za ruku. Ten kývl nadšením a vystřelil z pokoje. Máma se jen usmála a vydala se za ním. Po nějaké době jsem zaslechl nadšený, dětský hlas, který oznamoval, že už si pokoj našel.

Odhrnul jsem bílé přehozy a vyskytl se mi pohled na krásnou, černobílou, manželskou postel s bílými nebesy. Ty ovšem šly vidět hned z počátku, ale stejně mne to mile překvapilo. Vůbec jsem na takový přepych nebyl zvyklý, žili jsme v malém bytě, kde jsme měli jen to nejjednodušší..