Tajemství rodu Hilfenberku

9.

"..Jako láká mě to, ale dnes asi ne. Je to všechno na rychlo, příště." Mrkl na mě. "Děkuji Ti za občerstvení a tak., zase zítra, měj se." rozloučil se a zmizel v chodbě. Jenom jsem zaslechl, jak pozdravil mámu v kuchyni a bouchnutí vchodových dveří. Zůstal jsem na terase sám, nevadí.

Tak jsem se díval do toho lesa, až jsem dostal nutkání se tam podívat. Našel jsem si pořádnou baterku, pití a šel jsem. Musel jsem se proplížit, aby  mne matka nezpozorovala. Úspěšně jsem se ji vyhnul a už jsem pelášil na zadní zahradu, směrem do lesa.

Měl jsem čím dál větší pocit, abych do toho lesa vstoupil. Nakonec jsem tak udělal a vstoupil jsem do tak záhadného místa. Všude byly popadané stromy, větve. Kolem mne se rozprostíral klid.. doslova hrobové ticho. Tiše jsem našlapoval dál, až jsem narazil na lesní stezku. Rozhodl jsem se, že se po ní vydám. 

Po pár set metrech jsem absolutně ztratil přehledem, kde to jsem. Cesta najednou začala různě odbočovat, zahýbat, doslova mi mizet před očima. Tenhle les je divný... Otočil jsem se a šel jsem zpátky.

Po několika desítkách minut jsem měl pocit, že chodím v kruhu, proto jsem si našel ostrý kámen a do stromu vytesal poznávací značku. "Tak.." Podíval jsem se na mobil, ale ten se nezapnul. "Cože?" divil jsem se, jak je to možné. Nakonec jsem usoudil, že jsem jej zapomněl jenom najít. Pokračoval jsem v cestě. 

Jak jsem tušil, opravdu se tu motám. To je blbá noc, kopl jsem do kamene. Usoudil jsem, že sejdu ze stezky a někam půjdu.
Po rozbřesku nebylo ani stopy, tudíž jsem tipoval, že bude kolem jedné ráno. Jen měsíc mi osvětloval pomíjivou cestu. Náhle jsem zaslechl, jak se v korunách stromů něco pohybuje. To už jsem dostal strach. Posvítil jsem tam, ale nikdo tam nebyl. Při dalším pozorování ten zvuk odezněl. Asi to byl netopýr, nebo pták...

Měl jsem takový zvláštní pocit, že jsem se opět ocitl u toho stromu. Porozhlédl jsem se a spatřil jsem svou poznávací značku. Psychicky jsem se zhroutil.. Náhle jsem dostal nápad zkusit vylézt na strom. Povedlo se, ocitl jsem se v korunách stromů. Jenže jsem to nikdy neměl dělat. Vůbec nevím, jak je to možné, ale všude kolem mne jsou jen stromy a lesy. "Co se to tu děje?" optal jsem se sám sebe.

Slezl jsem ze stromu a složil jsem se pod ním. Opět jsem zaslechl, jakoby se něco pohybovalo v korunách stromů. "Asi tu dnes umřu" špitl jsem. 
"Copak tu dělá, takový pohledný mladík, uprostřed noci sám?" Zaslechl jsem klučičí hlas. Podíval jsem se před sebe a spatřil jsem v měsíčním světle kluka v mých letech, černě oblečený.. Ve svitu měsíce vypadal, kdyby byl bledý a chladný. Klidně a pomalu se ke mně přibližoval, až byl skoro blízko.

"Kdo jste?" optal jsem se zoufale a posunul jsem se, ale narazil jsem do stromu. "Ale, ale.. Zbytečně si neubliž, víš.. tady je spoustu jiných věcí, které ti můžou ublížit." řekl chladně a opět se dal do kroku. Zastavil se maximálně metr předemnou. Sklonil se a podíval se mi do očí. Jeho oči byli hrozně zajímavé. Byli jiné..

"Co to máš na ruce." Zeptal se a podíval se. "Jak jsi k tomu přišel?!"  rozčílil se.. "J-já.." koktal jsem. O co mu jde?? Nadechl jsem se. "Já jsem ho našel v lese, miluji starožitnosti a obdivuji historii, přesněji baroko a rokoko." řekl jsem. "A dál?" vyzvídal. "Něco speciálního?" zamyslel jsem se, proč bych mu to vůbec měl říkat. "A to jako proč? Proč se ptáš?" vůbec netuším, kde se ve mně v tuto chvíli vzala taková odvaha. Toho kluka jsem celkem překvapil, jelikož mu chvilku trvalo, než našel slova.

"No.." Upravil si své roucho. "Pokud mi to řekneš, pomohu ti domu. Dobrá dohoda, ne?" navrhnul. Najednou změnil svůj přístup, zajímavé. "Fajn. To zní dobře." kývl jsem. "Při cestě do blízké vesnice jsme si udělali zastávku a já jej jednoduše spatřil na zemi. Nasadil jsem si ho a projela mnou energie a na pár sekund postupně tyhle rytiny" ukázal jsem na ně "začaly zářit a zhasínat" řekl jsem popravdě. Něco si pro sebe řekl. "Hej! Říkal si něco?" zeptal jsem se ho zvědavě. 
"Jen jsem se rozmýšlel, kudy tě navést, aby jsi to měl nejkratší." odpověděl nazpět a nahodil úsměv.