Dokážeme Cokoli 3 - Návrat

Nelehké rozhodnutí

  Jack seděl zase na svém místě. Fjodor byl pořád doupěti. Jack si všiml, že matky to docela ocenily, chrupkaly v doupěti, zatímco Fido jim jejich koťátka hlídal.
  Jack na něj chodil nakukovat. Občas se jinak převalil na pařezu, či obešel kolem něj, aby si protáhl nohy.
  Nudil se. Slunce bylo nejvíš a lesklo se duhově ve sněhu, když dorazila hlídka. Jack je přišel přivítat.
  Svolal smečku a poslal hlídku, aby se šla prospat, pokud chtějí.
  Pak se rozhodl, že nudného polehávání už bylo dost.
  ,,Teď na odpoledne si vezmu hlídku já a....vezmu si s sebou Kloki a... Víte co? Nevypadáte, že byste zrovna toužili opouštět tábor. Vezmu si jen ji." Uzavřel svůj plán. Pak zašel do školky. ,,Fido?"
  Fido právě vstával. ,,Jak dlouho jsem spal?" Zeptal se zaraženě, když se ve vchodu objevila hlava Pantera, který se přišel podívat na své kotě, místo toho, aby po hlídce spal.
  ,,Je odpoledne. Pojď prosím ven, nechám ti to tu na starost."
  Fido kývnul. Jack zahlédl, jak se mu trochu nervozitou zachvěly vousky. Dělal to, když si nebyl jistý, ale čekal něco špatného.
  Jack se otočil, odmítl přemýšlet nad negativními věcmi. ,,Kloki?" Kývl na světlou australskou fenečku. ,,Můžem." Kývla.
  Ještě, než opustili tábor, si se smečkou, která stále postávala pod pařezem, vyměnila váhavý spiklenecký pohled. Neznatelně na ně kývla, ale i to stačilo, aby se Jackova srst zježila zlým tušením. Co mezi sebou tají?
  Na okamžik ho napadlo, jestli by ho nechtěli sesadit či dokonce zabít, ale tu hnusnou myšlenku hned zahnal. To by mi neudělali. Že ne...?

  S Kloki po boku sbíhali svahy, aby se dostali do údolí. Až, když doběhli k břízovému lesů, teprve zvonili tempo.
  Šli mlčky. Kloki, jakoby se k něčemu odhodlávala, to Jack poznal. A Jack šel, srst se mu ježila, a nesoustředil se na žádné pachy. Vlastně jen po očku sledoval, co Kloki dělá.
  Zmrzlá sněhová pokrývka jim křupala pod tlapkami, ale nepropadala se.
  Bledé slunce dělalo stíny v lesíku. Holé stromy vyhlíżely mrtvě.
  ,,Jacku?"
  Jack sebou trhl, jak se zamyslel a honem se připravoval na výpad. Ten ale nepřišel.
  ,,A-ano?"
  ,,Potřebovala bych o něčem...mluvit. Týká se to celé smečky."
  Jack nastražil uši, zklidnil svůj dech. ,,Povídej."
  Kloki vypadala, že bojuje sama se sebou. ,,Neříká se mi to lehce... Je to...složité téma."
  ,,Nevadí, já počkám." Usmál se Jack. Ulevilo se mu. Jak by mohl pochybovat?
  ,,No... Vlastně... Všichni víme, že jsi několikrát nasadil život, i s ostatními, abys nám vybral tohle území. A jsme ti opravdu vděční!" Otočila se n něj s prosebným pohledem. ,,Jenže... To nefunguje. Všichni... Tedy většina, někteří neví, jak to tam vypadá...chtějí DOMŮ."
  Jackovi se zastavilo srdce. ,,Cože?" Trochu i zavrčel.
  Kloki vypadala, jakoby se ho bála. ,,O-omlouvám se! Jen jsem ti měla říct to, o čem už všichni debatují."
  Pro Jacka to bylo jako kopanec do břicha. Stáhly se mu útroby. ,, Jak dlouho už o tom... uvažujete?" Rozhodl se, že se nenechá rozhodit. Správný Alfa vždy zachovává klid a jedná pro dobro smečky. A on se snaží být skvělý Alfa. Udělá, co bude moct.
  ,,Nezlobím se na tebe. Pověz mi víc."

  Jack se vracel do tábora. Všichni, celá smečka, seděli na mýtině a byli tiší jako pěny. Jack věděl, na co čekají. Na jeho rozhodnutí.
  Jackova nálada se horšila. Ale nedal nádobě nic znát. Vyskočil na pařez.
  Podíval se zamyšleně na své přátele pod ním.
  ,,Ehm, jak bych to podal." Klepaly se mu tlapky. Zhluboka se nadechl. První polovina vypadala vyhýbavě a druhá provinile, ale stáli si za svým názorem.
  ,,Ačkoliv tuhle novinku neslyším rád, byl bych příště mnohem raději, abyste mi to řekli všichni a do očí. Jsem váš Alfa a je mou povinností udržet vás v bezpečí, v teple, s plnými žaludky, a pokud je to možné, udělat, co vám na očích vidím." Odmlčel se. Sledoval, jak ho Zelenoočko hrdě pozoruje. To mu dodalo odvahu.  ,,Tak mi povězte, co přesně chcete a jak si to představujete."
  Zvedla se vlna povyku a štěkotu.
  ,,Mluví jeden!" Zavyl Jack. Rozhlédl se. ,,Hnědáku."
  Mohutný pes přistoupil. ,,Ano, Alfo. Chtěli bychom zpět na náš hrad, na traviny. Je to náš skutečný domov. A prosím, neber to tak, že si nevážíme toho, co jsi pro nás udělal. Jenže my patříme tam. A chtěli bychom se vrátit co nejdříve." Sklonil hlavu na znamení úcty.
  Jack se rozhlédl po jejich dokonalém divokém táboře. Povzdechl si. ,,No, co se dá dělat," zamumlal.
,,Ale jak to uděláme s koťaty?" Zeptal se nahlas Panter.
  Jack pokýval hlavou. ,,Právě nad tím přemýšlím. Bude lehké udržet je v teple. Můžeme je nosit my, psi, bude to jednodušší. Říkali jste, že chcete vyrazit co nejdříve. Počkejte ještě pár dní, koťata sílí každým dnem. Mezitím lovte, a co nejvíc, vykrmte se, nemusíme už šetřit. Budeme potřebovat sílu."
  Jack kývl, jakoby sám pro sebe, a seskočil. Fido ho sledoval úzkostným pohledem.
  Když se na něj Jack podíval, trhl pohledem na druhou stranu. Něco ho trápilo. Něco, o čem mu neřekl.