Ochránci

1. kapitola

"Dneska to nevypadá moc slibně, Christiane." Ozval se můj sluha Ryan. "Tak se vrátíme s prázdnou. To se nedá nic dělat. Pojedeme." Otočil jsem koně. Ne každý lov je vydařený. Poslední dobou se ale nedaří vůbec. "Za chvilku nebudeme mít žádné maso. S těmi vlky se musí něco udělat." Přikývl jsem. Věděl jsem, že má Ryan pravdu. Ale s vlky nic dělat nešlo. Tyhle krásná temperamentní zvířata byli součástí vlčího království a byli taky podle toho náležitě chráněni. Poslední dobou se ale dost přemnožili. Aspoň v našich lesích. "Slyšíš to?" Ryan prostě nemohl být chvíli zticha. Zaposlouchal jsem se co zase zaslechl, ale tentokrát měl pravdu. Něco bylo v porostu kousek od nás. Oba jsme si připravili luky, když se z porostu vyřinul vlk. Neběžel k nám, něco pronásledoval. Sklopil jsem svůj luk, když jsem si všiml, že Ryan udělal opak. "Ne!" Vykřikl jsem, to už se ale ozvalo vlčí zakňučení, jak se šíp zaryl do masa. "Jsi normální?!" Vyjel jsem na něho a seskočil z koně. Vlk se sesunul na zem, párkrát sebou škubl a zůstal ležet. Přešel jsem k němu. Ryan překvapivě mlčel. Sehnul jsem se nad vlkem, abych se ujistil, že žije. Temně vrčel, ale neměl na nic sílu. "Vezmeme ho na hrad." Otočil jsem se na ostatní lovce. "Hned!" Rozkázal jsem, když se nic nedělo. Konečně začali seskakovat z koní a chystat provizorní nosítka. Nasedl jsem zpátky na svého hřebce a klusem se vydal k hradě. "Omlouvám se, Christiane." Ozval se Ryan, když jsem na nádvoří seskočil z koně a podával mu jeho uzdu. Neodpověděl jsem mu. "Ať se o něho postarají." Otočil jsem se na jednoho ze sluhů. "Dobře, princi." Uklonil se a odešel s lovci a vlkem do hradu. "Christiane!" Zvedl jsem hlavu a podíval se do okna, ve kterém stál můj otec. "Už jdu, otče!" Ujistil jsem ho a radši se hned rozešel do hradu. Můj otec nebyl jeden z těch, co by na někoho chtěli čekat. "Co jsi potřeboval?" Vešel jsem do salónku. "Co to mělo znamenat? Střelili jste vlka?" Jeho přísný pohled mi prozrazoval, že je viník v řádném maléru. Bylo mi Ryana líto. Znali jsme se od malička. Tak nějak jsem věděl, že nechtěl toho vlka střelit. Byl to instinkt lovce. "Bohužel. Bylo to nedorozumění. Vyřídil se z křoví. Vylekal nás. Ale není to zase tak vážné, už se o něho starají." Taktně jsem zamlčel, kdo se lekl a střelil ho a doufal, že si toho otec nevšimne. Naštěstí měl větší starosti. "Dobře. Co je ale horší... Všiml jsem si, že jedete s prázdnou." "Ano otče. Omlouvám se. Všechna zvěř z lesa zmizela. Najít tam teď cokoliv k lovu je opravdu nemožný úkol." "Nemůžeš za to. Ale něco s tím budeme muset dělat. Obávám se, že budeme muset přemístit vlky." Zalapal jsem po dechu. "To ale nemůžeme. Je to jejich prostředí." Otec mě utl. "Je to mnohem lepší než je pozabíjet." To je sice pravda, ale... Ty vlci tu měli svůj domov. Nemluvě o tom, že vlci jsou nebezpeční. Kolik lidských životů to bude stát? Rozhodně to nebude bez obětí. "Počkej ještě týden otče. Zkusíme zadní les." Chvilku se na mě koukal. "Dobře. Týden. Pak je přemístíme. A teď běž zkontrolovat toho vlka." Propustil mě.