Ochránci

11. kapitola

"Prostě ne!" Zavrčel na mě a já si povzdechl. Už týden se hádáme o tom samém. O obojku. Nechce pochopit, že jestli chce zůstat na hradě, musí ho mít. "Fajn. Tak jdeme do lesa." Spustil jsem ruku s obojkem a otevřel dveře, aby mohl projít. "Ale..." Podíval se na mě nevěřícně. "Dneska je poslední den. Obojek nebo les!" Už jsem s tím ztrácel trpělivost. Za ten týden jsme se sice nijak moc nesblížili, ale přestal jsem se ho bát. A tyhle věčné hádky mě už opravdu nebavili. Být to na mně, tak se na ten obojek vykašlu, ale otec na tom trval. Naštěstí mi dal aspoň týden, chápal, že nebude jednoduchý ho vlkovi nasadit. Ale jak to vypadá, dal mi ho zbytečně. "Les!" Zpřísnil jsem hlas, když na mě zavrčel. "Jak chceš!" Zavrčel na mě a prošel kolem mě dveřmi. "Jak já chci? To ty jsi paličatej!" Rozhodil jsem bezradně rukama. Otcův rádce, který procházel se na mě podíval jak na cvoka, ale hned to zamaskoval a pokračoval v cestě. Bezva. Určitě bude referovat otci. "Já prostě nejsem žádný prašivý pes!" Namítl až zoufale a já si povzdechl. "To si přece nikdo ani myslet nebude. Každý tu z tebe má respekt a nikdo si ani neodváží ho nemít. Děsíš je k smrti." Zašklebil jsem se. "Nechceš odsud," připomněl jsem mu. "A já taky nechci abys odešel. Zvykl jsem si, že tě mám furt za zadkem." Poškádlil jsem ho a pak vsadil na poslední argument. "Navíc v lese nenaplníš svůj osud." Připomněl jsem mu proč je tady. Zavrčel a přešel odevzdaně ke mně. Zdvihl jsem obojek, abych mu ho nasadil a on odskočil. "To si děláš srandu? Nejsem štěně ani fenka! Jsem vlk! Tohle mít na krku nebudu! Když už, tak se ke mně musí hodit." Zvedl hlavu jak vznešený páv a já si povzdechl.  "Fajn. Ale pak už si ho vezmeš!" Upozornil jsem ho a on kývl. Nevypadal nadšeně. To jsme byli dva. Hlavní ale bylo, že souhlasil. "Fajn, pojď." Zamumlal jsem a vydal se hradem k Asterovi. Jedině ten mi teď na hradě mohl pomoci. Přemýšlel jsem, kolik si ten mizera zase řekne. Jakmile se po něm chtěla práce navíc, na hned, nebo nečekaně... Tak si nadsazoval takové částky, že si ho nikdo nemohl dovolit. To mě ale netrápilo. Sešli jsme do královského města a já zabušil na dveře místního koželuha. Kromě činění kůže jí rovnou i zpracovával a dělal tu nejlepší obojky. Používali je i naši královští lovci na naše chrty. "Vstupte!" Vlk zavrčel nad hlasem, který nebyl nikterak příjemný. Vešel jsem dovnitř. "Zdravím." Zahučel jsem. I někdo takový jako Aster, uctíval královskou rodinu. I když se mu to moc nelíbilo. Poklonil se. "Vítám vás, princi. Co pro vás mohu udělat?" zeptal se, ale zarazil se. Za mnou do domu vešel Sorbon. Položil jsem mu ruku na hlavu. "Potřebuju pro něho obojek. Rychle. Dobře zaplatím." Hodil jsem váček se zlatem na jeho stůl, u kterého seděl. "Pro něho?" Zeptal se rozklepaným hlasem. "Ano. Není agresivní. Nikomu v tomhle domě neublíží." Poukázal jsem i na jeho dítě a ženu, které byli v rohu a koukali na vlka. "Dobře... Půjdeme radši do dílny." Váček nechal na stole a vedl nás ven do druhého dřevěného přístřešku. Uvnitř všude vyseli kůže, ti co už byli vyschlé a vyčiněné, byli stočené v regálech. "Máte nějakou konkrétní představu?" Optal se a já zavrtěl hlavou. Sorbon taky nic neříkal. "Jen něco co se k němu bude hodit." Poukázal jsem na vlka. "Já... Potřebuju mu změřit krk. Pravda. Narozdíl od toho na hradě, on dělal věci jen na míru. "Není problém. Nic vám neudělá." Hodil jsem pohled na Sorbona, který mě ještě v duchu potvrdil má slova. "Budu jistější, když zůstanete u něho, princi." Jeho slova zněla nejistě, nechtěl aby to znělo, jako že musím. "Jistě." Položil jsem vlkovi ruku na hřbet, abych tak povzbudil koželuha. Opatrně přistoupil i s metrem a změřil si obvod krku i jeho šířku. "Vidím to na černý obojek, široký... Zdobený?" zeptal se. "Vlčí znak." Poručil si Sorbon. Jak jinak. "S vyrytým znakem vlků." Koukl jsem se na něho. "Dobře..." Zamručel a v něčem se prohraboval. "Nemám tak široké spony... Budu muset za kovářem." Otočil se na mě pak. "Zaběhneme tam... Zatím se můžete věnovat kůži. Opravdu to hodně spěchá." Navrhl jsem a pak jsem od něho převzal papír s rozměry. "Jdeme." Houkl jsem na Sorbona a vyrazil s ním ke kovářské dílně. Tam jsem šel ale celkem rád. Kovář a celá jeho rodina, byli hodní lidé, příbuzný s naší kuchyřkou. Když jsme byli s Ryanem malý, často jsme sem utíkali si hrát s jejich dětmi. Ty už ale byli z domu. Zaklepal jsem na dveře. Otevřela mi kovářka a vyjekla. "Klid. Nic vám neudělá." Ujistil jsem jí hned a stáhl Sorbona trochu k sobě. "Vážně?" Ujišťovala se nejistě a já jen kývl. "Jasně. Máte doma muže?" Navázal jsem hned na to, co potřebuju. "Jo. Pojďte dál." Vrhla trochu nejistý pohled na Sorbona, ale uhnula ze dveří a nechala nás projít. "Sedněte si." Pobídla nás hned a šla pro svého muže. Sedl jsem si a nechal Sorbona, aby se mi složil u noh. "Ale, kdopak tu je. Potřebuješ něco, princi?" "Jako malýho jste mě oslovoval jinak, kováři." Podal jsem mu papírek s rozměry. "To vám posílá Aster... Po pravdě to trochu spěchá." Provinile jsem se pousmál. Zadíval se na rozměry a pak na mě. "Dej mi max hodinu, Christiane." Moje jméno zvýraznil a pak mi stiskl rameno. Sorbon u mých noh zavrčel a kovář se na něho teprve teď podíval. Nijak ho ale nekomentoval a odešel zpátky do části domu, kde měl kovárnu. "Ten se na mě neptal... Ten se mi líbí." Skryl jsem pobavený smích za rukáv. Je zvyklý. Už od mala jsem sem vodil divné zvířata. Vlk po mně švihl naštvaným pohledem, ale já si toho nevšímal. Přece jen... Je divnej. "Chleba s medem?" Natáhla ke mně ruku kovářka a já se pousmál. "Už mi není deset," řekl jsem pobaveně, ale chleba si nadšeně vzal. Měli nejlepší med ve městě. "Děkuju." Zakousl jsem se vděčně do chleba. "Pro tvého společníka nic nemám..." Povzdechla si žena. Znal jsem její pohostinnost. Takže mě to nepřekvapovalo. "Stačí voda. Táhneš mě po všech čertech, ale vodu mám jen u tebe v komnatě." Zamručel, než si zívl a položil si hlavu na paty. Promiň. Uvědomil jsem si svojí chybu. "To je dobré. Jen kdybyste měla trochu vody." Hodil jsem pohledem na vlka. "Jistě. Vody máme vždycky dost." Usmála se a došla pro ní rovnou do studny. Omlouvám se. Nejsem zvyklý mít někoho co sám moc nevzmůže u sebe. Ale umíš si o to říct. Tak proč jsi to neudělal? Povzdechl jsem si. Cítil jsem se vůči němu špatně. Vlk na mě pouze vyplázl jazyk a já si povzdechl. Štěně. Co bych od něho mohl taky chtít. "Tady." Položila před něho misku s vodou. Sorbon si sedl, aby se napil a pak mi s chutí uhryzl z druhé strany můj chleba s medem. Šokovaně jsem se na něho podíval, kovářka se mi vyloženě smála. "Dík." Oblízl se a zase si spokojeně lehl k mým nohám. "V pohodě?" zeptala se mě pobaveně kovářka a já kývl. "Jo jasně." Naposledy jsem si kousl do chleba a to okousaný věnoval Sorbimu. "Citlivko," zamručel, ale spokojeně to sežvejkal. Poplácal jsem ho po hlavě. "Chceš jiný?" Slitovala se nade mnou kovářka. "Ne, děkuju. Skvělý jako vždy." Usmál jsem se na ní a napil se vody, co přinesla i mně. "No, mám je hotový." Přišel kovářskej a já se usmál. "Super. Kolik dlužím?" Natáhl jsem se po váčku, který jsem měl ještě u pasu. "Domluvím se pak s Aterem. Obojek zaplať jemu." Mávl nad tím rukou. "Dobře. Děkuju moc." Převzal jsem si spony. Sorbon se ještě rychle napil a už stál u mě. "Děkujeme za vše." Poděkoval jsem i kovářce. "Tak s pánem bohem," mávl jsem na ně. "Nesete?" Volal na mě Aster. Kývl jsem a předal mu spony. "Skvěle. Manželka zatím pracuje na rytí znaku... Ještě jí kousek chybí, pak z toho udělám ten obojek... Tak večer vám to přinesu..." Nabídl se. "Přijdeme si. Aspoň se trochu projde." Poukázal jsem na Sorbona. Bylo mi jasné, že potřebuje trochu pohybu. Mně by nevadilo, kdyby šel třeba do lesa a pak se vrátil, ale on se ode mě odmítal hnout na víc jak metr. To, že jsem nechal u kuchařky přes ten jediný oběd mi odpustil teprve včera. Tvrdohlavec.