"Nejsem si jistý, že je to dobrý nápad... Vážně je to nutný?" Povzdechl jsem si. Slyšel jsem to celou dobu k Asterově domu. A byl čím dál víc rozhodnutý zdrhnout. "Obojek nebo les." Upozornil jsem ho na otcovo rozhodnutí. Povzdechl si a já cítil jeho zoufalství. "Hele. Nemůžeš se tu potulovat jen tak. Když budeš mít obojek, nikdo se ti nepokusí ublížit, nikdo se tě nebude bát. A navíc... Když na ně budeš něžnější, můžeš si hrát s dětmi." Zkusil jsem zahrát na poslední notu a tou byla jeho štěněcí, hravá stránka. Zoufalství malinko odstoupilo. Nebylo to nijak moc, ale každý krůček je lepší než nic. Navíc se z toho stejně nevykroutí. Když tak otec rozhodl, tak to tak prostě bude. Zaklepal jsem na dveře Asterova domu. "Dobrý večer." Pozdravil jsem přítomný obyvatele domu, když jsme vstoupili. Hned se mi dostala odpověď a Aster zmizel ve vedlejší místnosti. Vrátil se skoro hned, v ruce kožený obojek. Natáhl ke mně ruku a já si ho převzal. Byl nádherný. Temně černý, široký s vyrytým vlkem vyjícího na měsíc a zvýrazněným bílou barvou.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
"Omlouváme se. Ale neznáme vlčí znak. Nikdo nám to nijak nespecifikoval... "To je v pořádku." Jasně, že to nemohl vědět a správně se rozhodl pro znak našeho království. Tak bych si to přebral taky. Natáhl jsem ho před Sorbona a počkal, než se sám vyjádří. "Přijatelné. Jako pes bych byl asi i nadšen." Uznal nakonec. Fajn. Pomyslel jsem si k němu a připnul mu ho na krk. Vzhledem k tomu, že ho neměl na vodítko a nehrozilo, že by mu ho někdo stahoval jen tak přes hlavu, nijak moc jsem mu ho neutahoval. Jen jsem d al pozor, aby se sám nesvezl přes jeho hlavu. "Tady." Podal jsem Asterovi zbytek zlata. Bylo mi jasné, jak byl drahý. Na jeho krk se spotřebovalo 3x víc kůže než na naše lovecké psy a to počítám jen délku obojku a vynechávám šířku. K tomu rytina a to, že na to měli jen pár hodin. Normálně to byl vydírka, ale tentokrát si svoje zlato zasloužil. Odvedl rychlou, ale přesto perfektní práci. "Je perfektní. Děkuju za ochotu a kvalitně odvedenou práci. Určitě vám za to dodám brzy nějakou královskou zakázku." Slíbil jsem mu, protože jsem věděl, že naše zakázky jsou pro něho všechno. Je dost na prachy a kde jinde by jich taky dostal víc. "Děkuju." Poklonil se. S rozloučením jsem vypochodoval z jeho domu. "Není to tak špatné ne?" Zeptal jsem se Sorbona, ale ten na mě pouze zavrčel. Povzdechl jsem si.
"Christiane? Je čas vstávat." Zamručel jsem a přetáhl si polštář přes hlavu. "Vypadni Ryane. Otec tu není, můžu si vstávat kdy chci." Odsekl jsem. Slyšel jsem jak se za ním zaklapli dveře. Včera nás otec zastihl akorát při bráně. Odjížděl něco řešit a neměl čas mi ani nic moc říct. Jen, že tu může Sorobon zůstat. "Měl bys vstávat. Mám hlad." Zívl si vlk na své podušce, kterou mu ochotně kuchařka společně s královskou švadlenou, ušili a nadrali peřím. "Zajdi si do kuchyně." Odsekl jsem. "Víš, že se od tebe nehnu." Jeho hlas zněl líně a rozespale. Cítil jsem, ale i dychtivost po jeho dávce masa. "Ryane!" Zavolal jsem sluhu zpátky. "Přines nám dnes snídani sem. A zjisti mi prosím kdy se vrátí otec. Jo a svolej lovce. Po obědě pojedeme na lov. Není možné, aby to takhle bylo dál. Musíme už něco ulovit." Povzdechl jsem si. Zásoby masa se tenčili. Zásluhu na tom měl i Sorbon, který masa spotřeboval za den víc, než všichni naši myslivečtí psi. Takhle jsme to nemohli nechat dál. Otec by pak jistě zakročil k tomu, čím nám vyhrožoval už od doby, co přestali být lovy úspěšné. Přemístěním vlků. "Jistě, Christiane. Hned to zařídím." Slíbil a zmizel ve dveřích. Spokojeně jsem se natáhl, mohl jsem si ještě chvilku pospat. Vlk dostal najíst a nemusel jsem vstát z postele. Občas se hodilo být synem v královské rodině. Myslím, že ale Sorbon měl jiný názor... Jeho myšlenky se nedali vypnout. "Můžeš jít s náma." Protočil jsem očima, když už deset minut přemýšlel jen nad tím, že jdeme lovit. "Na vodítku?" Odfrkl si a já se pousmál. "Samozřejmě že ne." Vyhrabal jsem se z postele, abych ho mohl podrbat mezi ušima. "Nejsi přece pes. Nikdo tě tak ani nebere." Ujistil jsem ho a jeho myšlenky se trochu zklidnili, za což jsem byl velmi rád. S povzdechem a jeho: "Lenochu," jsem si otráveně sedl ke stolu. "No jo..." zamručel jsem a pustil se radši do snídaně. "Co budeme dělat do oběda?" Protáhl se a zase se natáhl na pelech. "To nevím. Ale asi půjdu do knihovny. A pak mám nějaké povinnosti." Povzdechl jsem si. Rozhodně jsem se musel účastnit souboje se svým dřívějším učitelem šermu. Domlouvali jsme si to skoro na každý druhý den, prý abych nevypadl ze cviku. A musel jsem vyslechnout obyvatele našeho království. Když tu není otec, je mojí povinností, jim pomoci. Povzdechl jsem si. Snad jich dneska nebude moc. Obvykle se na mě hrnuli, protože věděli, že jim vyjdu vstříc lépe než můj otec.
