Ochránci

7. kapitola

Den ubíhal celkem pomalu. Vlk byl v mé hlavě ticho a když jsem se na něho byť jen snažil promluvit, buď prostě mlčel a nebo na mě rovnou vrčel, tak jsem to po nějaké době vzdal. Co jsem s ním měl asi tak dělat? Snad si to trochu vylepším v noci, až ho pustím. Snažil jsem se tedy celý den probírat knihami, ale nic jsem nenašel. Nechtěl jsem být rušen a naštěstí i můj otec to pochopil. Jediný kontakt tak byl s mým osobním sluhou, který mi jen přinesl jídlo a zase jsem ho poslal pryč. Chvíli jsem přemýšlel, jestli jsem mu to neměl říct. Mohl by mi pomoct a to by se mi s tolika knihami rozhodně hodilo. Nakonec jsem si to ale rozmyslel. Mohl by si o mě myslet, že jsem magor. Takže nakonec přece jen už nastala noc, ale nebyl jsem o nic moudřejší. Jenom hrozně rozlámaný a unavený. Vykoukl jsem z okna. Byla tma a nikde nikdo, což mi přesně vyhovovalo. Rychlým krokem jsem se vydal ke sklepení. "Běžte. Tady už vás nebude potřeba." Propustil jsem stráže a oni se hned přemístili na hradby. Vešel jsem dovnitř a pohrával si s klíčemi, který mi ještě jeden z nich odevzdal, než odešel. "Ahoj." pozdravil jsem ho opatrně. "Co tu chceš?" Zavrčel na mě a já si povzdechl. "Přišel jsem tě pustit." Povzdechl jsem si. Nemohl jsem uvěřit, že se právě chystám jen tak otevřít tvora, který byl agresivní na všechny koho potkal. Na druhou stranu jsem ale cítil klid, jako kdybych věděl, že by mi nikdy neublížil. Překvapeně se na mě podíval.  Otevřel jsem a odstoupil. Čekal jsem, že vyběhne, ale on jen pomalu prošel mřížemi a celou dobu mě pozoroval ostřížíma očima. "Děkuju." Ozval se nakonec a rozešel se ven ze sklepení. "Pojď se mnou." Pobídl mě a já se na něho překvapeně podíval, ale nakonec jsem se za ním rozešel. "Slibuju, že se ti v lese už nic nestane. Ani jiným vlkům." "Já ale nejdu do lesa." Ozval se a já se na něho překvapeně podíval. "Jak to myslíš? A kam půjdeš?" Nechtěl jsem aby odešel z našeho království, protože jsem věděl, že od něho se mohu dozvědět vlastně všechno co mě zajímalo. "Zůstanu tady." Změnil směr a rozešel se rovnou do hradu. Překvapeně jsem se zastavil a koukal na něho. Co to sakra má znamenat? Vydal jsem se rychle za ním, když se na mě vyčkávavě otočil a on se znovu rozešel. Došli jsme až do mého pokoje. Jak ví, kde se nachází? "Doufám, že zítra už nebudu ležet na zemi. Dneska ti to ještě prominu." Zamručel nespokojeně a natáhl se na koberec vedle mé postele. Koukal jsem na něho celkem šokovaně, ale jemu to bylo nejspíše jedno, vzhledem k tomu, že už spokojeně spal.