Ochránci

16. kapitola

"Christiane?" Ozval se Ryan, když jsem si knihu prohlížel. "Hm?" Vzhlédl jsem k němu. "Splnil jsem všechno co jsi chtěl." Kývl jsem. "Dobře. Ani na tu věž si nezapomněl?" Zavrtěl hlavou. "Dobře. Vím, že ti můžu věřit, tak mě nezklam. Nikomu ani muk, ano?" Kývl a přišel blíž, abych mohl šeptat. "Přiveď mi jeho macechu. Tu vdovu, co ho sem dostala." Zarazil se. "Ale král..." Zarazil jsem ho pohybem ruky. "Uděláš to?" Kývl. "Ale..." Znovu jsem ho zastavil. "Vím, vím. Vem si sebou TY dva." Zdůraznil jsem. Věděl jsem, že bude vědět o kom mluvím. "Ale nikoho jiného." Kývl a odešel. Když jsem si jí nechal zavolat poprvé, otec to zakázal. Nevím proč, ale je mi to jedno. Ryan moc dobře ví, jak jí dostat do hradu tak, aby si toho nikdo nevšiml. Znovu jsem se zahleděl na knihu. "Co to je za jazyk? To nepřečtu." Namítl jsem. Ale přešteš. Podívej. Znovu jsem se zahleděl na knihu. Nechápal jsem, co mi naznačuje, ale najednou se mi začali před očima měnit písmena. To byla řeč ochránců. Nejsme spojeni, tak jí nerozumíš. Ale jednou budeš. Natáhl se ke stolu na zem. "Počkej. Tady to rozhodně číst nebudu. Může sem kdokoliv přijít." Zamítl jsem a on si s povzdechem zase stoupl. Ložnice? Kývl jsem a oba jsme se ta rozešli. "Přineste nám svačinu." Zastavil jsem cestou jednoho ze služebných. "Budeme v mých komnatách." Hurá! Rozzářil se Sorbon a já se rozesmál. Pako. V pokoji se rozvalil na pelechu, který kvůli němu museli 3x předělávat, aby byl spokojený. Už jsem si připadal jako magor, když se "mi na tom pořád něco nelíbilo". Sedl jsem si s knihou ke stolu a otevřel jí. Začetl jsem se, takže při zaklepání jsem sebou trhl, až jsem málem spadl ze židle. Sorbon se štěkavě rozesmál a já radši se zavrtěním hlavy schoval knížku. "Vstupte." Povolil jsem. "Prý jste chtěli svačinu. A v chodbě už je..." Nedořekl, ale mě to bylo jasné. "Díky, Ryane. To bylo rychlé. Jdeme." Koukl jsem se na Sorbona a on toužebně zakňučel na jídlo. "Na." Hodil jsem mu kus masa a vydal se ven. Spokojeně ho sežvýkal a rezignovaně mě následoval. Došli jsme do stájí a následně do tajné chodby. Kdoví, jestli o ní vůbec věděl otec. Narazil jsem na ní čistě náhodou jako malý, spolu s Ryanem. "Je v místnůstce." Kývl jsem a zamířil tam. Byl to něco jako kryt? Asi? Ale my jsme si ho už jako děti upravili podle sebe. "Co to má znamenat, výsosti?" Zvedl jsem ruku. "Mlč. Obvinila jste svého nevlastního syna z krádeže. Ukažte mi ten prsten." Odmítla a tak jsem se podíval na stráž. Sundal jí ho a podal ho mě. Zadíval jsem se na prsten. Byl rodový. "Váš muž byl mlynář?" Zvedl jsem k ní hlavu. "Ne, ale to vás asi nemusí zajímat." Nějaká drzá. "To by sedělo. Říkal, že je po mamince, dceře mlynáře. A že tam je mlynářský znak." Podal jsem prsten Ryanovi, aby si ho prohlédl. "No, krejčířský není." Zadívali jsme se na ní. "Váš muž byl krejčíř. Sotva vlastnil prsten mlynáře. Odveďte jí. Ať si s ní otec dělá co chce. A toho muže ve věži pusťte. Tohle mu vraťte." Dal jsem jednomu z nich prsten. "Lovci se jinak připravují na lov." Oznámili mi a já kývl. "Budeme tam." Odešli jsme do komnat, kde jsem se převlékl. Štval mě otec. Co se stalo, že to neprověřil? Dvě minuty a bylo jasné, kdo tu lže. Nechápal jsem to. Sorbon zatím spořádal svačinu a šli jsme na nádvoří.