Ochránci

3. kapitola

Jsem si naběhl, ale tu to máš :D

"No konečně. Proč všude chodíš pozdě?" Protočil jsem očima. "Omluvám se Otče." Radši jsem mu nijak neodporoval a usadil se ke stolu. Nechodil jsem rozhodně pořád pozdě. Bylo to výjimečně a dneska toho na mě bylo prostě moc. Potřeboval jsem vypnout a aspoň tu chvilku strávit s Faraonem. "Byl jsi se podívat na toho vlka?" Zeptal se otec a já jsem přikývl. Počkal jsem, než nám naservírují jídlo a odejdou. "Byl. Ošetřili ho, ale víc s ním moc neuděláme. Je celkem agresivní." Otec v klidu jedl a přemýšlel. "To se dá čekat. Je to divoké zvíře." S tím jsem samozřejmě musel souhlasit. Vlk je rozhodně divoké zvíře a navíc jsme ho střelili. Je jasné, že k nám nemá důvěru a že se brání. Ale nemohl jsem vymazat z hlavy to, že to není normální vlk. Nevěřil jsem té pohádce o ochráncích, ale co to je za zvíře? Je to alfa? Proto je tak velký a dominantní? A navíc jsem stále nechápal ten pocit, že mi viděl až do duše. Stále jsem ten pocit měl a když jsem si na to vzpomněl, celkem mi běhal mráz po zádech. "Jsi nějaký zamyšlený... Posloucháš mě vůbec?" Zvýšil trochu hlas otec a já se na něho zmateně podíval. Vůbec jsem si nevšiml, že by na mě mluvil. "Promiň, co jsi říkal?" Zeptal jsem se ho a on si povzdechl. "Tak znovu. Zítra pojedou lovci bez tebe." Chtěl jsem protestovat, ale otec mě zarazil. "Zůstaneš tady a dohlídneš na to, aby se tomu vlkovi nic nestalo. Musím naléhavě odjet do vedlejšího království a ne všem věřím, že by ho nechali naživu." Sakra. Potřeboval jsem si na lovu trochu pročistit hlavu. A hlavně jsem potřeboval dohlédnout na to, aby ten lov byl úspěšný. Nemůžu přece dovolit, aby muselo dojít k přemístění vlků. Ať už kvůli nim, tak kvůli těm lidem, které to bude stát život. "Něco se ti nelíbí?" Zamračil se otec. Věděl jsem, že teď nemá cenu odporovat. Ničeho bych tím nedosáhl a ještě bych ho naštval. Navíc v jednom měl pravdu. Ten vlk musel zůstat naživu. A ne jen kvůli tomu, že to byl vlk, ale hlavně kvůli tomu, že to byl tenhle vlk. Potřeboval jsem tomu přijít na kloub. Zároveň se ale v jednom mýlil. Nikdo by tu tomu vlkovi neublížil. To ani náhodou. Znal jsem lidi z hradu a dával jsem si pozor na každého, kdo mi neseděl. A ty jsem pak postupně vyštípal. Potřeboval jsem žít s pocitem, že svým lidem můžu věřit a ne že mi bodnou dýku do zad jen se otočím. Navíc ten vlk se o sebe uměl obstojně postarat sám. Přiblížil by se k němu jenom cvok a ten by to dlouho nepřežil. "Ty mě fakt vůbec neposloucháš. O čem sakra pořád přemýšlíš?!" Rozčílil se otec a já si povzdechl. "Nemůžu přestat myslet na toho vlka. Je na něm něco zvláštního." Přiznal jsem mu, ale rozhodně jsem se mu nemínil více svěřovat a věděl jsem, že on o to ani nestojí. "Je to jen obyčejný vlk. Nedramatizuj to." Odbil mě a vstal od stolu. "Zítra tu zůstaneš!" Zdůraznil mi ještě jednou než odešel. Povzdechl jsem si. "No vždyť jo." Zamručel jsem a vstal. Sice jsem skoro nic nesnědl, ale po těch chlebech jsem hlad neměl. Odebral jsem se tedy radši do své komnaty.

...

Probudil mě Ryan. "Otrapo." Hodil jsem po něm polštář a protáhl se. Proč musím vstávat, když stejně nemám nic na práci? "Mám pro tebe vzkaz od tvého otce." Vstal jsem a začal se oblékat. Nikdy jsme spolu v soukromí nemluvili nějak formálně. Přece jen jsme se znali od malička a on byl pro mě rozhodně více než sluha. "A co mi vzkazuje? Že tu mám zůstat?" Protočil jsem očima. Jak kdyby to nestačilo jednou. "Ne. Máš odnést krmení tomu vlkovi. Zakázal k němu přístup všem kromě tebe." Otočil jsem se na něho. "Takže teď si ze mě udělá sluhu taky?" Povzdechl jsem si. Ten chlap je čím dál tím víc paranoidní. "Fajn." Protočil jsem očima, když na mě vyčkávavě koukal. "V kuchyni už na tebe čeká." Otočil se a odešel. No vždyť už jdu. Dooblékl jsem se a vydal se do kuchyně. "Dobré ráno." Pozdravil jsem kuchařku. "Spíše poledne, ospalče. Jednou prospíš i vlastní smrt." Obvinila mě. "Tak to bude pro mě výhra ne?" Nijak jsem si s tím starosti nedělal. Nahnul jsem se nad hrnce a vyhledal ten s vařeným masem. "Budeš snídat?" zeptala se. "Jasně. A tady. Jen mu to odnesu." Vylovil jsem z vody maso do mísy. "Palačinky?" Zeptala se ještě a já nadšeně kývl. "Za chvilku jsem zpět." Vydal jsem se do sklepení. Přešel jsem k cele, kde byl zavřený a překvapivě zjistil, že cela, kde byl onen chlap, tam dneska už nebyl. Odemkl jsem celu a nepřestával sledovat vlka. Sice cenil zuby, ale nevrčel. Zkusil jsem opatrně otevřít a vlk couvl a zavrčel. "Klid hochu. Nesu ti maso." Snažil jsem se ho uklidnit, i když jsem si byl jistý, že to je naprosto zbytečný. Dal jsem tam pomalu a opatrně misku, bylo mi jasný, že rychlý pohyb by ho vyděsil a já pokud možno chtěl odejít v nepokousaný. Vzal jsem misku ze včera a zamkl celu. Vlk mě celou dobu pozoroval a až když jsem zamkl a schoval klíč přešel k misce. Jako by věděl, že už se k němu tak rychle nedostanu, že ho neohrožuji. Pustil se do masa, ale očima mě stále sledoval, což mě opravdu znervózňovalo a tak jsem se radši vydal ze sklepení. "Kde je ten muž?" Zastavil jsem se venku u strážných. "Byl přemístěn. Král nechtěl, aby byl kdokoliv v kontaktu s vlkem." Opravdu paranoia. "Ptal jsem se, kde je." Vyžadoval jsem odpověď na svojí otázku. "Ve věži. Král ho rozsoudí až se vrátí."  Jasně. Jak jinak. "A co provedl?" zeptal jsem se. Co mohl provést člověk, kterého otec hodí jen tak do hladomorny? Nepřipadal mi jako někdo, kdo by někoho zabil. "Kradl. A roznášel lži." Tak tohle snad nemyslí vážně. "A proto je v hladomorně?" Nechápu to jenom já? Vězení dobře, za ty krádeže. Ale hladomorna? A co do toho tahají lži? To už se otec úplně zbláznil? Stráže vypadal jako že neví, co mi na to má odpovědět a já po něm ani odpověď nevyžadoval. Tu by mi musel dát otec a ten tu teď nebyl. Radši jsem šel do kuchyně na svoje palačinky. "Můžeš mi udělat nějaké jídlo na víc?" Zeptal jsem se kuchařky, když jsem došel do kuchyně a sedl si ke stolku kde jedlo normálně služebnictvo. "Na co?" zeptala se podezíravě a já zavrtěl hlavou. Jasně, že se bude ptát. "Chci si promluvit s jedním vězněm. A tak by mohl být povolnější." Pokrčil jsem rameny a přijal svoje palačinky. Měl jsem rád chvíle, kdy otec nebyl na hradě. Mohl jsem jíst v klidu, chovat se normálně, etiketa prostě v tu chvíli padala. "No dobře. Můžeš mu vzít od naší snídaně." Kývla a já se pousmál. Super. Najedl jsem se celkem rychle a převzal si od ní placky. "A počítej s ním odteď." Řekl jsem. Jestli to byl opravdu zloděj, tak jsem neměl důvod ho zase tak držet hlady. Vyšel jsem nahoru do věže. "Pusťte mě dovnitř a nechte nás o samotě." Poručil jsem strážím. Chtěli protestovat, ale nedovolili si to. Vešel jsem dovnitř a zavřel za sebou dveře. "To je trochu lepší, než hladomorna ne?" Okomentoval jsem místnost, ve které se daný muž nacházel. "Co tu chce sám princ?" Zeptal se. Seděl v rohu místnosti na zemi a hrál si s prsty. Ani se na mě nepodíval. "Mluvit." Položil jsem jídlo na stůl. "Prý jsi zloděj." Sedl jsem si na jednu ze židlí a otočil se k němu. "Tvrdí to. A proti pánům bývá pravda krátká." Odsekl, aniž by jen zvedl zrak. "Ne vždycky. Mě pravda zajímá. Takže?" Zvedl pohled a pobaveně se ušklíbl. "K čemu vám bude, princi? Uděláte snad něco s tím, že tu jsem zavřený?" Zamyslel jsem se. Proti královu rozhodnutí jsem nemohl jít ani já. A přesvědčit mého otce o pravdě... Je nelehký, skoro nemožný úkol. Ale ne vše musí jít přes něho. Jsou věci o kterých nemusí tak úplně vědět. "Co začít jídlem? Pak se můžeme domluvit dál." Navrhl jsem. Zvedl se a přešel ke mně. "Nikdy. Opakuji nikdy jsem nic neukradl. Živil jsem se poctivě. A vzal jsem si jenom to, co bylo moje." Jo. Jenže to tvrdilo mnoho zlodějů. "Co sis vzal?" Šel jsem na to pomalu. Rozhodně jsem neměl v plánu mu rovnou říct, že je lhář. Protože on být lhářem ani nemusí. "Prstýnek. Patřil mojí mámě. Chtěl jsem ho dát svojí nevěstě. Jenže macecha tvrdí, že je její a král jí dal za pravdu. Hold má někdo vlivy a někdo ne." Posadil se na druhou židli a začal si hrát s jednou plackou v prstech. "Přísaháš, že byl tvůj? A že o nic jiného tu nejde? Žádná jiná krádež?" Hodlal jsem rozhodně prověřit jak to bylo. Nenechal bych nevinného člověka zavřeného, ale ani bych nepustil vinného. To jsem taky neměl v plánu. "Nikdy jsem nic neukradl, princi. Na to bych dal i svůj život." "Dobře. Prý si ale vedl nějaké řeči?" Zeptal jsem se ho a on se na mě podíval. "Nevěřícným jako jste vy a celý tohle osazenstvo tohohle hradu nemá smysl něco říkat." Odebral se znovu do rohu místnosti a sedl si na zem. "Myslím, že mám celkem otevřenou mysl." Namítl jsem, ale zasloužil jsem si jen nevěřícný pohled. "Jasně. Včera jste tak vypadal." Zamyslel jsem se. Včera jsme se bavili akorát o tom vlkovi... "Takže to bylo ohledně těch vašich ochránců. No jo, můj otec moc na fantasy není." To jsem musel souhlasit. Můj otec potřeboval všechno doložený jinak to prostě nebylo. "To není fantasy!" Vyskočil naštvaně. Opravdu ho to jedno slovo rozlítilo. "Nevíte co máte v cele! Nemůžete ho tam držet! Ochránci jsou svobodní! Nemáte právo jim tu svobodu ubírat!" Vypadal opravdu rozčileně. Do místnosti vtrhli stráže. "Ne. Pryč. Nechte ho." Vyhodil jsem je zase za dveře. "Je to jen vlk. Velký a zvláštní, ale rozhodně s nikým nekomunikuje myšlenkami." Protočil jsem očima. "Nic nevíte. Jste úplně mimo. Takhle to tu půjde akorát do záhuby. Pusťte ho." Stál si za svým, ale zřejmě usoudil, že nemá cenu mě nějak přesvědčovat o opaku. "Není tu jako vězeň. Je zraněný. Bohužel ale dost agresivní na to, abychom se o něho mohli starat." Povzdechl jsem si. "Není. Jestli byl, tak byl, ale už není. Uzdravuje se enormně rychle, ale to byste se na něho musel aspoň podívat." Začal přecházet po místnosti. "Pusťte ho." Zopakoval. "Hned jak to bude možný. Nemůžeme mu teď otevřít celu. Nejspíš by nás zabil." "To jsou kecy. Pusťte mě k němu a bude na svobodě do pěti minut. A nikomu neublíží." Stál si za svým a já zavrtěl hlavou. "Ty budeš tady. Otec se nesmí dozvědět, že jsem za tebou vůbec byl. Ale ten prstýnek vyřeším." Řekl jsem a odešel z místnosti. Tak jsem měl zase o čem přemýšlet. Bezva. Chtěl jsem to tu nějak rozmotat, ale ještě více se mi to zamotalo. Takže to je fakt na nic. Seběhl jsem schody dolů a odchytl prvního sluhu co jsem uviděl. "Pošlete někoho pro macechu našeho vězně. Chci s ní mluvit." Nečekal jsem na odpověď a pokračoval v cestě. Měl jsem rozhodně čas, než jí přivedou a tak jsem se zatím vydal zkontrolovat vlka. Otec se bude jistě ptát strážných u brány, jestli jsem ho hlídal. A já se nehodlal ještě hádat s otcem. Zvlášť když jsem chtěl, aby někoho pustil z vězení. A Zvlášť, když vyprávěl po království takovéto pohádky. Na to byl můj otec opravdu alergický, i když jsem moc nechápal, co mu na tom zase tak nějak vadí. Já jsem na to taky nevěřil, ale pohádky prostě patřili k lidskému životu a on to bral, tak proč mu tak hrozně vadí tahle? Co má proti té povídačce? Je zatím snad něco víc? Zastavil jsem se u cely vlka a pohledem zjistil, že v klidu leží na boku. Zarazil jsem se. Kde má ránu po šípu? Obvaz už ležel dávno opodál rozcupovaný, ale rána, která tam rozhodně měla být, nikde nebyla. Jak je to možný?