Ochránci

9. kapitola

"Otče," sklonil jsem uctivě hlavu na pozdrav než jsem vešel do jídelny. "Dneska brzo." Odvětil na pozdrav a pokynul, abych si sedl. Nijak jsem na to neodpovídal a jen se posadil na židli naproti otci. Na jednu stranu jsem neměl rád, jeho zvědavost, na druhé straně jsem mu byl vděčný, že mu stačilo pojíst ve dvou. Že nepotřeboval komedii v podobě dvorstva. "Co.." Zarazil se otec, když dveřmi prošel i vlk. Ohlédl jsem se na něho a povzdechl si. Otočil jsem se zpátky na otce. "To je v pořádku. Je klidný. Nějak se ode mě nechce hnout." Povzdechl jsem si s protočením očím. "Neprotáčej oči!" Zavrčel na mě otec a já se omluvně zašklebil. "Omlouvám se, otče." Byl stále napjatý a po celou dobu, co jsem si sedal ke stolu na vlka zíral. Vlk se v klidu posadil vedle mě a nijak neprojevoval agresivitu, ani jiné pocity. "Přestaň furt s tím vlkem!" Zavrčel na mě v duchu. Aha. Tak jen na povrch nedává nic znát. Zněl pěkně naštvaně. "Jsem Sorbon!" Štěkl na mě v duchu a já radši jen nepatrně kývl. Promiň. Pomyslel jsem si, ale zase mě to tak moc netrápilo. Konec konců... Byl to vlk. Vlk zavrčel, ale bylo to tak tiché, že se to k otci naštěstí ani nedoneslo. Zakryl jsem pobavení odkašláním. "Máme přinést i pro vlka?" Zeptal se sluha, když přinesl snídani a konečně se probral ze šoku, že ho tu vidí. Sorbon natočil hlavu a já se ušklíbl. "Ne. Dojdeme si pak do kuchyně. Než to kuchařka udělá, stejně tu nebudeme." Rozhodl jsem. Nespokojeně mrskl ocasem o zem a já se pousmál. Vydrž to. Pustil jsem se do svojí snídaně. Sorbon si zatím lehl a položil si hlavu na tlapy. I tak, ke mně ale zvedal smutný, hladový pohled. S povzdechem jsem si dal pozor a když se otec nedíval nabídl jsem mu pod stolem kousek pečiva s domácí jehněčí paštikou. Spokojeně to sežvýkal, ale díval se na mě pořád stejně. Fajn. Dal jsem mu ještě jeden, nasoukal do sebe rychle zbytek pečiva a teskně se podíval na další, ale věděl jsem, že v kuchyni si vezmu. "Půjdu do kuchyně, něco mu sehnat." Omluvil jsem se otci, ale zastavil mě jeho hlas. "Na oběd přijď sám. Musíme si promluvit." Řekl přísně a pohled upíral na vlka. A jéje. Věděl jsem, že se mu to nebude líbit. "Jistě." Rychle jsme se vytratili. "Počkej chvíli. Dostaneš maso." Zamručel jsem, když mi Sorbon olízl prsty. "Super!" Zaradoval se a začal mě postrkovat hlavou. Zase vypadal jako malý štěně. "Počkej!" řekl jsem pobaveně. Skoro jsem zakopl o svoje vlastní nohy, jak mě strkal. "Promiň." Omlouval se hned. V pohodě. Ani bych se na něho nemohl zlobit, když vypadal jak nevinný štěně. "Tak pojď," pobídl jsem ho a vzal ho nejrychlejší cestou do kuchyně. Nadšeně kolem mě poskakoval a já se musel usmívat. Opravdu to bylo ještě štěně. Na začátku, když jsem ho poznal, bych to fakt neřekl. Ale mohl jsem se divit? Ublížili jsme mu a zavřeli ho do klece... Neměl asi moc náladu radostně poskakovat a užívat si mládí. "Ahoj." Pozdravil jsem kuchařku a nechal se vtáhnout do těsného objetí. "Udusíš mě," zasípal jsem pobaveně. "Prokrista!" Vyjekla najednou a stáhla mě stranou, snažila se mě chránit vlastním tělem. "To je v pořádku. Je tu se mnou." Uklidnil jsem jí. "Cože?" Zeptala se nechápavě a nedůvěřivě sledovala vlka. "Všechno ti vysvětlím... Ale nejprve... Mohla bys mu dát něco k jídlu?" Zeptal jsem se a rozhlédl se po něčem dobrém. "Chtěl si říct nám, že?" Řekla pobaveně, když viděla jak se rozhlížím. "Chvilku vydrž. Nejprve se postarám o tvého hosta." Řekla a já kývl a zatím si sedl. Sorbon se posadil u mých noh a nedočkavě sledoval kuchařku. "Klid. Dostaneš." Poplácal jsem ho po hlavě. Chňapl po mně zubama. Ucukl jsem a pak se zarazil. Hodil po mě ublížený výraz. "Neublížil bych ti." Koukal na mě tak smutně a tak zraněně... Sakra. "Promiň," Zašeptal jsem. "Věřím ti." S údivem jsem zjistil, že to co říkám, je pravda. Opravdu věřím vlkovi. "Jen je to pro mě nové a bude mi chvilku trvat než si na to zvyknu." Byl jsem k němu skloněný a lehce jsem to šeptal, aby to neslyšela kuchařka. Jasně, mohl jsem si to k němu jen pomyslet, ale já mu to chtěl říct. Připadalo mi, že to má větší váhu. Chvilku na mě koukal, ale pak jen kývl a vrhl se nadšeně na maso v misce, který na zem položila kuchařka. Následně znovu odešla, aby přede mne postavila chleba s tvarohem. "Tak mluv." Sedla si na proti mně. Kde začít?