Ochránci

4.kapitola

„Princi?" Otočil jsem se na jednoho ze sluhů. „Co tu děláš? Jak to, že tě sem pustili?" Zamračil jsem se a přešel k němu. Stál daleko, řekl bych, že na vlka ani neviděl. „Nikdo sem nesmí." Zatarasil jsem mu výhled, kdyby přece jen na vlka viděl. „Posílá mě král." Vysvětlil a já se zarazil. „Stalo se něco na cestě?" Je něco s mým otcem? „Vlastně ani ne. Měl jsem se ujistit, že plníte jeho rozkazy." Zněl provinile, i když neměl důvod. Jediný, kdo se tak mohl cítit, byl jen můj otec. Nechávat mě hlídat jako malého fakana. „O to se nestarej. Radši zařiď, ať mi sem z kuchyně přinesou jídlo. A aby ho nechali u stráží." Naznačil jsem mu, aby odešel. Nechtěl jsem riskovat, že by si někdo všiml, že se mu ta rána zahojila tak rychle. I já jsem to nechápal a nechtěl jsem, aby se to tu rozšířilo. Nepotřeboval jsem tady slyšet fámy a řeči o tom, co je ten vlk zač a odkud pochází. Vrátil jsem se k němu a sedl si tak, že jsem se opřel o mříže naproti jeho cele. Potřeboval jsem přemýšlet, a když už ho mám hlídat, tak proč nepřemýšlet tady? „Stále nevěříš, člověče?" Prudce jsem se otočil a rozhlížel se na všechny strany, odkud ten hlas šel, ale nikdo nikde nebyl. Tak sakra, co to... „Jsem přímo před tebou." Jsem snad blázen? Slyším už hlasy? Zadíval jsem se na vlka a ten se na mě koukal zase těma moudrýma, vtíravýma očima. Už ani nevrčel, naopak... Vypadal vlídně. Zvedl jsem se a vytřeštěně na něho koukal. „To není možný..." Odmítl jsem. Musel jsem pryč. Určitě jsem už paranoidní. „Před tím neutečeš. Je to osud. Ale pro vysvětlení si musíš přijít sám. Jen doufám, že to nebude moc dlouho. Na tvojí přípravu není moc času." Utekl jsem z vězení jako nějaký zbabělec, ale nemohl jsem jinak. Co to sakra bylo? Mám halucinace? Jasně, že jo. Není jiná možnost. „Tady máte jídlo, zrovna ho přinesli, Výsosti." Jeden ze strážců mi podával koš. Zmatený z toho všeho jsem si ho vzal a beze slova pokračoval dál. Stráže si něco mezi sebou říkali, ale já je nevnímal. Nevnímal jsem teď nic. Došel jsem do své komnaty, kde jsem jídlo odložil na stůl a sám si stoupl k oknu. Zamyšleně jsem koukal na les, který se rozprostíral za našim hradem a odkud pocházel tento vlk. Jenom jeden z našich lesů. A my jsme si museli vybrat k lovu zrovna ten a postřelit tam vlka, o kterém si začínám myslet, že mi mluví v hlavě. Ne, blbost. Já si to nemyslím. Já přece vím, že mi v ní nemluví, že to jsou nějaké bludy. Poslední dobou toho bylo moc. Asi jsem prostě jen unavený a slyším i trávu růst. „A nebo bys konečně mohl dostat rozum a postavit se svému osudu. Tak jako tak, to budeš muset udělat." Slyším ho i přes celý hrad? Tak to je jasný důkaz, že mám halucinace. Jak by, kdyby se mnou vůbec mohl mluvit přes myšlenky, jak by mohl na takovou vzdálenost? Celý je to nesmysl.