Ochránci

5. kapitola

Ráno mě ani nemusel budit. Vstal jsem sám a dobrovolně, stejně jsem celou noc nespal. V hlavě mi kolovali myšlenky. Problém je, že ne moje. Doslova bych řekl, že jsem celou noc koukal vlčíma očima a to mě děsilo. Doufal jsem, že se otec ještě nevrátil. "Ryane!" Zavolal jsem na svého sluhu a počkal, než se objeví ve dveřích. "Už jsi vzhůru?" Zeptal se překvapeně, ale já jeho otázku ignoroval. "Už se vrátil otec?" Zeptal jsem se. "Ano, pozdě v noci dorazil i s družinou sousedního krále." Zamračil jsem se. Zaprvé se mi nelíbilo, že je tu více lidí, když je tu ten vlk. Mohli by mu něco udělat. "Já se o sebe postarám." Ozvalo se mi v hlavě, ale to jsem záměrně ignoroval. Ta druhé bylo, že jakmile tu byl, bude se mnou chtít u snídaně mluvit. A já jsem měl v plánu něco jiného. Oblékl jsem se a vydal se jídelního sálu. Věděl jsem, že otec už tam bude čekat. I kdyby přijel až teď, čekal by tam, než by se šel vyspat. "Dobré ráno." Vešel jsem do místnosti a sedl si na svoje místo. "Splnil jsi oč jsem tě žádal?" Začal otec bez pozdravu a já si povzdechl. "Ano, celý den jsem byl na hradě a k vlkovi se nikdo nepřiblížil." Házel jsem do sebe snídani co nejrychleji. "No tak, Christiane. Ovládej se." Mračil se otec, ale to už jsem se zvedal. "Promiň, musím letět." Bylo mi jasné, že si to poté asi vyslechnu, ale teď mi to bylo jedno. Stavil jsem se cestou v kuchyni, abych vyzvedl maso pro vlka a pokračoval do sklepení. Potřeboval jsem vědět, co se tu sakra děje. Kývl jsem na stráže a zmizel v chodbě vězení. Došel jsem až ke kleci vlka. "Překvapuješ mě. Nečekal jsem tě tu tak rychle." Ozvalo se mi v hlavě a vlk, který do teď ležel se postavil a přešel k mřížím. Chtěl jsem mu dát jídlo, ale odmítal jsem otevřít, když byl tak blízko. "Nemusíš se bát. Já ti neublížím." Začínal jsem vážně pochybovat, jestli mi přece jen nemluví v hlavě ten vlk. Protože tohle už nebylo možné. "Jo, jasně. A taky nejsi vlk." Zamručel jsem. Měl jsem pocit, že na vlkovi bylo vidět chvilkové pobavení, ale je to vůbec možné? Hned na to ustoupil a sedl si do rohu. "Stačí?" Protočil jsem očima a otevřel, abych mu znovu naplnil misku. Zamkl jsem a šel si sednout naproti jeho cele, abych se mohl opřít o zeď. Vlk mezitím už jedl. "Díky," ozvalo se, když dojedl. Lehl si k mřížím. "Tak proč jsi přišel? Jen tak asi ne." Zamyslel jsem se, co mu povím. "Co to mělo znamenat? V noci?" Vzdal jsem nakonec popírání. "Jen taková malá ukázka, abys pochopil, že k tobě mluvím... Ale nečekal jsem, že přijdeš tak rychle." Jasně. Z člověka se stává blázen většinou postupně. "Ale kdo jsi? A co se tu sakra děje?" Nechápal jsem celou tuhle situaci a opravdu mě to štvalo.