Ochránci

8. kapitola

Ráno mě probudili nějaké zvuky... Zamručel jsem a chtěl si přes hlavu přetáhnout polštář. Kde je? Zkrabatil jsem čelo a poslepu se ho snažil nahmatat. Zvuky zesílily. Zněli jako.. trhání. Prudce jsem otevřel oči a vystřelil do sedu. Moje oči se samovolně vykulily. Všude po pokoji bylo peří. A někde hluboko pod ním, vrčící vlk, trhající můj poslední polštář. "Co to..." Zarazil jsem se. Opravdu jsem nechtěl, aby se ten vlk zaměřil místo polštáře na mě. Bylo ale pozdě, vlk ztuhl a s polštářem v zubech, otočil hlavu na mě. Vypadal jako malé štěně, s peřím po celém těle a s vinou v očích. "Och... Omlouvám se," ozvalo se mi po chvilce v hlavě provinile. Pustil můj polštář a snažil se vyplivnout peří. Což se mu samozřejmě nedařilo. Chvilku s ním zápasil i packou, ale nakonec to vzdal. Já ho stále jen šokovaně pozoroval. "Vážně se omlouvám. Občas mě přemůže vlčí stránka... Jsem ještě štěně." Ta poslední věta zněla opravdu kajícně a já se musel pousmát. "Jak jsi vlastně starý?" Zeptal jsem se. Takhle provinilý ani jinak než štěně vůbec nevypadal. I když štěně vlka. "Bude mi půl roku."  Natočil hlavu na mě a já se pousmál. Váhavě jsem k němu natáhl ruku. "Pojď. Vytáhnu ti to peří." Nabídl jsem mu po mocnou ruku a on se za mnou vydal. Šel hrozně pomalu, jako by se bál, že mě vyděsí a já mu za to byl vděčný. Netlačil na mě. Dotkl se čumákem mojí ruky a já sebou cukl. Nic mi ale neudělal tak jsem se hned zase uklidnit. Vlče otevřelo tlamu a já se zarazil, když mi něco došlo. Vlk si to vyložil po svém a okamžitě schoval svoje zuby a ucouvl, abych se uklidnil. To mě ale teď netrápilo. "Štěně?" Zamumlal jsem nevěřícně. "Takže ty ještě porosteš?" Že si ze mě dělá srandu? To nemyslí vážně. Už tak byl šíleně velký... Nevěřícně se na mě podíval a následně se štěkavě rozesmál. "Stojí před tebou obrovský vlk, který na tebe otvírá tlamu s ostrými tesáky a tebe... Tebe zajímá jestli ještě poroste?" Koukal jsem se na něho jak se baví. Nevypadal teď vůbec nebezpečně. Naopak. "No... jo." Uznal jsem, že to asi není úplně normální. Ale co. Tohle celý nebylo úplně normální. "Pojď. Vyndám ti to peří." Pobídl jsem ho. Zvedl přední tlapy a opřel se mi o postel, když znovu otvíral tlamu. "Ehm... To není nutné." Zamumlal jsem podrážděně, když mě převyšoval a on se znovu štěkavě rozesmál. Zavrtěl jsem nad ním hlavou. "Tak naposled, nebo ti je tam nechám." Zamručel jsem. Za chvilku sem určitě vtrhne můj sluha a to by nebylo dobré. Zvážněl a hned se svezl na zem a trpělivě vyčkával. Do tlamy jsem mu sáhl dost nejistě, ale když nic neudělal, trochu jsem se uvolnil. Postupně jsem mu vytáhl všechny pírka a když už jsem byl v tom, vytahal jsem mu peří i ze srsti. "Děkuju." Usmál jsem se a celkem automaticky ho podrbal za uchem. Nespokojeně zavrčel a o krok ustoupil. Nic víc proti mě ani nepodnikl. "Tohle nedělej. Nejsem žádný prašivý pes." "Omlouvám se." K mému vlastnímu údivu jsem si z jeho chování ale nic nedělal. Vstal jsem a začal se rychle oblékat. Opravdu jsem nevěděl, kdy se objeví, ale bylo mi jasné, podle světla venku, že to nebude dlouho trvat. Můj otec bude určitě vyžadovat mojí společnost na snídani. "Musím za otcem. Vrátím se... Dejme tomu, že co nejrychleji budu moci. Přinesu ti z kuchyně nějaké maso." Slíbil jsem vlkovi. "Nebudu tu." Hodlá nakonec přece jen odejít? "Půjdu s tebou." Vyvedl mě z omylu. "Ale otec..." Zarazil mě jeho pohled a já si povzdechl. Co jsem taky měl zmoct, proti tomuhle zvířeti? "Budu hodný." Protočil očima. Tohle vlk umí? Nechal jsem svoje myšlenky stranou. Zřejmě stejně věděl na co myslím, když poznal moje největší obavy. Z jeho agrese. Nespokojeně jsem tedy kývl a otevřel dveře. Zrovna za mnou šel sluha. "Už jdu." Ujistil jsem ho a podíval se ještě do pokoje. "Ehm... Potřebuju uklidit pokoj. A neptej se." Podrbal jsem se na hlavě a pak radši odešel. Vlk se držel vedle mě. Ignoroval jsem pohled sluhy i ostatních a radši šel rychle do jídelny. Opravdu nevím jak tohle otci vysvětlím.