Ochránci

2. kapitola

"Kam ho vzali?" Zeptal jsem se na chodbě jednoho ze sluhů. Byl jsem si jistý, že to vědět bude. Způsobilo to tu velký rozruch. "Vzali ho do sklepení. Do jedné z cel." Zamračil jsem se. Propustil jsem ho a sám se vydal dolů do sklepení. "Jak je na tom?" zeptal jsem se jednoho ze stráží. "Je agresivní. Nevědí si s ním rady." Takže se probral. To bylo dobré znamení. Aspoň tedy pro toho vlka. Procházel jsem kolem cel, než jsem došel k jedné, u které stáli stráže a muž, kterého jsem neznal. Černý vlk přecházel po cele, ve které byl zavřený a neustále vrčel. Jeho vyceněné zuby vypadaly nebezpečně a jeho výška, která přesahovala velikost normálního vlku minimálně jednou, mu nepřidala. "Jak je na tom? Ošetřili jste ho?" Přerušil jsem jejich konverzaci. "Princi." Poklonil se neznámý muž. "Ránu jsme mu ošetřili a zavázali než se dostal k plnému vědomí. Více jsme bohužel nestihli. Začal být agresivní, pokousal vašeho sluhu." "Ryana? Jak je na tom?" zeptal jsem se se zkrabaceným čelem. Doufal jsem, že je v pořádku. Byl pro mě spíše jako bratr, kterého jsem nikdy neměl. "Bude v pořádku. Odnesla to ruka. Doktor už se o něho stará." Ujistili mě a já kývl a zadíval se na vlka. "Dali jste mu maso?" zeptal jsem se. "Ale princi. V království je masa nedosta... Hned to zařídím." Zarazil se jeden ze sluhů, když jsem se na něho přísně podíval. Nejspíše byl jeden z těch, co jsem vlka přitáhli. Nepamatoval jsem si všechny ze své lovecké družiny. Odebral se k východu, předpokládal jsem, že sehnat nějaké maso. "Můžete jít. Neuteče. Nepotřebuje hlídat." Propustil jsem stráže. Bylo jich v zámku už takhle dost málo, nebylo potřeba s nimi ještě čerpat. Budou k užitku určitě jinde. "Rozchod." Zavelel jsem nakonec všem. Sám jsem se chtěl vydat za nimi, ale zarazil mě pohled černých očí. Zachytil jsem je jen omylem, když jsem se otáčel, ale jako by mě k sobě přišpendlili. Koukali jsme si do očí a já měl pocit, že mi vidí až do duše. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a odešel ze sklepení. Chtěl jsem jít rovnou do své komnaty, ale ten vlk mi stále vrtal hlavou a tak jsem se odebral tam, kde se mi přemýšlelo nejlépe a zároveň ze mě spadly všechny starosti. Do kuchyně. "Co ty tu?" Vyšla ze spíše moje chůva a kuchařka v jedné osobě. "Něco tě trápí, že? Jinak by jsi za starou bábou nepřišel." Povzdechla si nade mnou. "To není pravda." Odmítl jsem, ale je pravda, že jsem sem chodil převážně, když jsem měl starosti. "Tak co tě trápí." Podala mi krajíc chleba s tvarohem a já se pousmál. "Děkuju," Přijal jsem ho vděčně a zakousl se. Chvilku jsem v klidu žvýkal, abych si uspořádal, co jí chci říct a ona mě nechala. Znala mě už dlouho a věděla, že až budu chtít, všechno jí řeknu. "Ryan střelil vlka." Začal jsem a ona přikývla. "Já vím. Nejraději bych ho přerazila." Otáčela se po kuchyni a připravovala večeři. "Ale to není tak úplně to co tě trápí, že? Nebo to aspoň není všechno." Prokoukla mě jako vždy. "Byl jsem za ním. Je jiný než ostatní vlci. Je o dost větší... A jeho agresivní chování... Přijde mi, jako by zatím bylo mnohem více. Neumím to vysvětlit. Ale je prostě... Viděl jsem spoustu vlků. Mnoho z nich na mě vrčelo. Ale u něho je to prostě úplně jiné." Odmlčel jsem se a znovu si ukousl z chleba. "A když jsem odcházel... Zadívali jsme se do očí. Já vím, že je to divné a nemožné, ale přišlo mi, jako by mi viděl až do duše. Dokonce přestal i vrčet. Prostě se na mě jenom koukal... Tak jako... Jako by věděl." Dokončil jsem svoje zmatené myšlenky a vůbec si nebyl jistý, jestli si z toho něco odnesla. Nechala mě v tichosti dál jíst chleba, ale já věděl, že mě neignoruje. Pouze přemýšlí o tom, co jsem jí řekl a jak mi poradit. A ona vždycky věděla, jak mi poradit. "Nevím, co je to za vlka. Sama jsem ho neviděla, jen mi to říkali kuchtíci." Znovu něco kutila. "Ale nemyslím si, že by si se tak mýlil. Vlčí království se to přece jen nejmenuje kvůli tomu, že v lese běhá pár vlků." Zadíval jsem se na ní a čekal, ale ona se k pokračování nijak neměla. "Jak to myslíš?" Zeptal jsem se. "Historie tohohle království... Copak vy mladí nic nevíte?" Zavrtěla hlavou a já se na ní pobaveně koukl. "Vím vše, co jsi mě naučila." Připomněl jsem jí. Od mala mi četla různé knihy a vyprávěla mi různé příběhy. Nemyslel jsem si, že bych byl nějak nevzdělaný, nebo tak. Naučila mě spoustu věcí, ale jestli jsem něco nevěděl, to ona mi to nepověděla. "Pravda. Tvůj otec si to nepřál." Pokývala hlavou a já k ní vzhlédl. "Jak to myslíš?" Dojedl jsem chleba. "Neměl nic proti tomu, abych ti vyprávěla o tvých předcích a všem. Jenže jedno mi zakázal. Tvůj otec nevěří na něco co sám neviděl. To víš ty nejlépe. A tak mi zakázal motat ti hlavu podle něho nějakými fantaziemi bláznivých lidí." "Ale teď už jsem dospělý. Řekneš mi o co tu jde?" Zeptal jsem se. Nechápal jsem, jak tohle souvisí s tím vlkem a pocitem, který jsem z něho měl? "Je to jen povídačka. Nikdo už neví jestli je to pravda nebo ne." Namítla, ale když viděla, že čekám utřela si ruce do utěrky a sedla si naproti mě. "Řeknu ti to zkráceně. Jinak nestihnu večeři." Přikývl jsem a ukořistil si k tomu ještě jeden chleba s tvarohem. Otec by se asi zcvokl, kdyby viděl, jak jím tohle chudinský jídlo. Ale já to miloval. "Tehdy byl na trůně tvůj prapra děda. Spojil zrovna svoje království se sousedským sňatkem s mladou princeznou. Už tehdy se tu proháněli vlci více, než v jiných královstvích. Ale nikoho nenapadlo pojmenovat to tu podle nich. Když se tvůj prapraděda jednou vrátil z výpravy, přivedl si sebou bílého vlka. Byl větší a silnější než ostatní. A hlavně... Nebyl vůbec divoký. Chodil s ním úplně všude, byli jako bratři. Možná i víc než to. Jako jedna duše. Říká se, že s ním ten vlk... Komunikoval. Že mu posílal svoje myšlenky. Ale je to jen mýtus. Když tohle království napadli a zabili krále... Vlk padl taky. Aniž by se ho někdo dotkl, padl na zem mrtev." Odmlčela se a já se na ní koukl. "Četl myšlenky? Opravdu?" Pozvedl jsem obočí. Pohádka pěkná, ale k čemu mi tohle bylo? Tohle moje myšlenky nijak nerozmotalo. "Říkám ti, že je to jen povídačka." Znovu se zvedla a začala se věnovat večeři. "Já vím. Ale je to blbost." "No tak." Pokárala mě a já se omluvně usmál. Zvedl jsem se, abych už odešel, ale zarazil jsem se nad hrncem s masem. "Co je tohle?" zeptal jsem se. Pochybuji, že by jen tak vařila maso ke královskému stolu. "To je pro toho vlka. Říkala jsem jim, aby si pro něho přišli později, ale zatím se tu nikdo neukázal." Zamračil jsem se. Jak je to možné? Už je to doba, co jsem odešel ze sklepení. "Někoho sem pošlu." Chystal jsem se odejít, ale nenechala mě. "Vlastně mu to rovnou můžeš donést." Odmítla a podala mi jednu z mís, kterou už stihla masem naplnit. "Odnes to do sklepení. Ono tě neubude, princátko." Nesnášel jsem, když mi tak říkala, ale nechal jsem to být. Stejně jako vždy. Vzal jsem si od ní misku s masem a vydal se do sklepení. "Klíče od cely." Natáhl jsem ruku ke střážnýmu co stál před sklepením. "Nemůžete tam jít sám." Odmítl a já se na něho zamračil. "Něco jsem řekl. A opakovat se nebudu." Varoval jsem ho. V ruce mi přistáli klíče. Prošel jsem kolem nich a procházel sklepením až k vlkově cele. Měli jsme tu jen jednoho vězně a ani ten tu nejspíše nebude dlouho. Otec radši vše řešil v klidu a míru. Zadíval jsem se na vlka. Když jsem se přiblížil, abych si odemkl celu, vycenil zuby, ale nevrčel. Položil jsem mu misku na zem a postrčil jí dál do cely, kterou jsem zase pečlivě zamknul. "Ochránci jsou fascinující, že? Nemají s vlky nic moc společného a zároveň tak mnoho." Otočil jsem se na vězně, který si v klidu seděl v rohu cely na zemi a prohlížel si nás. "Nevím o čem to mluvíš." "Nezná snad budoucí král, historii svojí země?" Mluvil monotóně, nijak ho náš rozhovor nevzrušoval. "Mluvíš o tý povídačce?" Secvaklo mi, co by mohl myslet. To bylo jediné co jsem věděl o vlcích v naší historii, i když jsem se to dozvěděl až teď. "Ne všechno je pouze povídačka. Měl byste věřit historii. Mohlo by se to opakovat." Zavrtěl jsem nad ním hlavou. "Na tohle nemám čas." Otočil jsem se naposledy na vlka a pak se vydal ze sklepení. Podle slunce zbýval ještě nějaký čas do královské večeře a tak jsem se vydal do stájí. Další místo kde se mi aspoň trochu mohlo podařit uspořádat svoje myšlenky. Nevěřil jsem tomu, co říkala chůva, ani tomu vězni. Faktem ale bylo, že ten vlk byl něčím zvláštní. A já jsem toužil přijít na to, co to něco je. "Faraone." Zabořil jsem si tvář do hřívy svého koně. Potřeboval bych nějakou dlouhou projížďku, ale nemohl jsem. Za chvilku jsem se musel ukázat na večeři, jinak by z toho otec udělal haló. "Tak mi drž," poplácal jsem ho a vydal se zpátky do hradu, konečně se převléknout z oblečení v kterým jsem byl na lovu.