Ochránci

10. kapitola

Čas do oběda uběhl hrozně rychle. Kuchařka byla osoba, které jsem věřil... Takže jsem jí řekl všechno. Věřil jsem sice i jejímu synovi, ale on by nevěřil mě... Ona byla jiná. "Sakra, budu muset jít." Zrovna totiž začala servírovat a já musel být nahoře dříve než oběd. Koukl jsem se na vlka. Tohle se mu líbit nebude. "Můžeš mi ho tu chvíli pohlídat? Po obědě se pro něho vrátím." Kuchařka kývla, ale vlk na mě v duchu vrčel. "Tobě totiž věřím. Dávej na něho pozor... A po obědě, mu můžeš věnovat nějakou tu kost." Zamručel jsem pobaveně. Celou dobu co vařila se na ty kosti díval hrozně toužebně... A občas mu ušla neúmyslně myšlenka ke mně, ze který mi bylo spíše jasné, jak si s ní jeho štěněcí já touží hrát. "To víš, že jo. My to tu zvládneme." Ujistila mě a já se s klidem vydal za otcem k obědu. Věděl jsem, že se mu to nelíbí, v myšlenkách mi střídavě nadával a střídavě přemlouval, ale nedalo se nic dělat. Otec je neoblomný. Nemohl jsem jít proti jeho jasnému příkazu. Sedl jsem si znovu naproti jemu. "Kde je?" Zeptal se otec. "V kuchyni. Dostal nějaké maso." Bylo mi hned jasné, že mluví o Sorbonovi. "Dobře." Odmlčel se. Počkali jsme než před nás položí jídlo a odejdou. "Nemůže tu být," odmítl otec jeho přítomnost na hradě. "Ale..." Zarazil mě zvednutou rukou. "Je nebezpečný. Byl agresivní na všechny okolo něho. Je to vlk. Ne domácí mazel." Koukal se na mě zcela vážně. "Mýlíš se. Ano je to vlk. Ale není tu proti své vůli. To by byl, kdybych ho nutil jíst do lesa... Nechce tam. To je jedna věc. A za druhé... Není agresivní. Byl zmatený a bránil se. Udělal bys to taky, kdyby tě někdo trefil šípem a pak tě proti tvé vůli někam nesl... Je to ještě štěně. Nikomu nic neudělá." Bránil jsem ho. Moje argumenty nebyli nijak moc silné... Ale jak by mohly v tuhle chvíli? Na tohle nebyl rozumný argument. Proč by tu měl taky zůstávat vlk? "Nemůžu na sebe vzít zodpovědnost za to, že někomu ublíží. Je to moc velký riziko a byl by to hrozný problém, chápeš?" Otec se snažil vymyslet něco, co mě tenhle plán donutí rozmyslet. Ale já z toho vlka už dávno pochopil, že to není na mně, ale na vlkovi. "To nemusíš. Zodpovědnost za jeho chování beru já." Pokusil jsem se. "Nehne se od tebe ani na krok. A dostane obojek. Nemůže se tu pohybovat bez něho." Tohle prohlášení mu trvalo celý oběd. Už jsem si i myslel, že nic dalšího neřekne. Kývl jsem a vyšel z jídelny. No sakra... Jak ho mám donutit nosit obojek?