Ochránci

6. kapitola

"Tak to prrrr..." Rozesmál se štěkavým smíchem. "Ty mě tu držíš zavřeného jak nějakého vězně a já ti tu budu vyprávět svůj rodinný příběh?" Nevypadal nijak naštvaně, naopak se ten vlk stále otřásal smíchem. Tohle jsem ještě nikdy neviděl. "No, ohrožuješ tu naše lidi. Je jasný, že se bojí a zavřou tě." Čekal jsem, až se trochu uklidní, což bylo ihned. Při mých slovech ve vteřině zvážněl a se zavrčením přiskočil k mřížím. "Já?! Ohrožuji tvoje lidi?! Tvoji lidi mě skoro zabili!" Vrčel na mě a takhle naštvaného jsem ho ještě nikdy neviděl. "Přišel jsem sem takovou dálku jen proto, abych tě zachránil i s tvojí zemí! Jen proto, že máte milovat a ctít práva vlků! Komu jste tohle chtěli nalhat, co?!" Překvapeně jsem na něho koukal. Ten obří vlk vypadal opravdu hrůzostrašně. Z vrčící tlamy mu vytékali sliny a špičáky dávali jasně najevo, že jedním pohybem by mi byl schopný oddělit hlavu od těla. Ale... Jeho hlas byl, sice vytočený, ale něco v něm... Něco v něm mi dávalo najevo, že by mi stejně neublížil. "Já..." "Vypadni!" Chtěl jsem ještě něco říct, ale jeho tón mi dával jasně najevo, že nic slyšet nechce, že se chce nejprve uklidnit. Vstal jsem a s ohlédnutím na naštvaného vlka opustil prostory vězení. Věděl jsem, že má na v něčem rozhodně pravdu. Naše země byla známá tím, že jsme dávali práva vlkům. A jeho postřelení tak rozhodně nevypadalo. Ale nechápal jsem ty ostatní věci. Přišel, aby nás ochránil? Proč? Jak? A před kým? Chtěl jsem dneska všechno vyjasnit, ale byl jsem snad ještě zmatenější. Každopádně bylo jasné, že mají pravdu a já doufal, že otec už bude vzhůru. Nemohl jsem o vlkovi rozhodovat sám, i když bych si to teď moc přál. "Kde je otec?" Využil jsem toho, že jsem potkal cestou Ryana. "V salónku. Hraje šachy." Tak snad si na mě udělá čas. Tohle bylo důležité. Aspoň pro mě. V salónku jsem ho našel i s jeho nejvyšším rádce, což se mi zrovna nehodilo. Potřeboval jsem s ním mluvit bez něho. "Můžu s tebou mluvit?" Zeptal jsem se otce, když na mě vzhlédl od šachu. "Povídej." Pobídl mě a zrak znovu přesunul na šachovnici. "Potřeboval bych s tebou mluvit o samotě." "Nepočká to?" Jeho otrávený tón mě štval. "Je to pro mě důležité. Počkám tě v knihovně." Odešel jsem. Chtěl jsem se tam ještě stejně podívat do knih. Matka dříve knihy prý sbírala a bylo mi jasné, že se tu o Ochráncích určitě něco dočtu. "Tak?" Otočil jsem se na otce, abych mluvil přímo na něho, jak se slušelo. "Je na čase pustit na svobodu toho vlka." Vybalil jsem to na něho a podle očekávání na mě koukal jako kdybych spadl z věže. "Ne počkej." Pokračoval jsem. Nechtěl jsem, aby to hned zamítl. "Ránu už má zahojenou a my nemáme právo zasahovat do jeho života. Nemáme právo ho tu dále držet. Je to divoké zvíře. Patří na svobodu." "Je agresivní. Jak ho chceš pustit, aniž by někomu něco udělal? Nejprve by se mělo vyřešit to." "Čím déle ho tu budeme držet, tím víc agresivní bude. To není řešení. Postarám se o to. Vezmu ho zpátky na svobodu." Doufal jsem, že nebude protestovat. Sám určitě věděl, že mám pravdu. Takže šlo jen o to, aby se nebál o mé zdraví. A to by nesměl být můj otec. "Dobře. Dělej si s ním co chceš." Odešel a já se vítězně usmál. Aspoň něco. Teď jen počkat do noci, aby tady nebyli lidi. Nepotřeboval jsem žádné problémy. To znamená, že mám ještě dost času hledat v knihách informace. Rozhlédl jsem se po knihovně a povzdechl si. Je tu tisíce knih. Nevím, jak v tomhle zvládnu něco najít, ale je to teď moje jediná možnost. Jediný, co bylo pro mě dobré, že v tom byl pořádek a některé druhy knih jsem mohl vynechat, což mi usnadnilo práci o pár plných regálů. No, ale stejně jich tu dost zbývalo.