Ochránci

Kapitola 13

Vím, že stejně není tak dlouhá jak by sis přála, ale mě ten Wattpad prostě nemá rád a pořád mi to maže... Tahle povídka vznikla jen kvůli tobě, ale na téhle kapitole jsem si dal dneska obzvláště záležet... Tak snad se bude líbit. Všechno nejlepší, Chhota bille ka bachcha... (Ano stále tě tak mám pojmenovanou :D Ale už si nepamatuju co to znamená :D) Ať jsou na tebe všichni hodný a ať zvládneš tu školu (já prostě vím, že na to máš...) Narozeniny by měli být sice den šťastných zpráv, ale zklamu tě, budu tě otravovat ještě dlouho :D

Svalil jsem se na postel a Sorbon poprvé za tu dobu vyskočil za mnou. Chtěl jsem protestovat, ale to už ležel na zádech s nohama ve vzduchu. "Drb," poručil si a já pobaveně zavrtěl hlavou, ale rukou jsem vjel do jeho srsti na hrudníku a začal ho drbat. "Nevadí mi to. Mám rád drbání, jen..." Zamyslel se, jak pokračovat a já ho nechal. Nechtěl jsem mu přetrhnout niť jeho myšlenek. "Jsem vlk. Ochránce. Tvůj. Jasně, mám tě chránit, máme být spolu v souladu... Ale stále jsem vlk. A nechci aby mě kdokoliv vnímal jako něco mírného a hodného. Jasně, u tebe je to něco jiného. Ale stále nechci aby sis myslel, že jsem nějaký tvůj mazlíček. To rozhodně nejsem. Jsem vlk. A jsem sám sobě pánem." Snažil se mi vysvětlit, proč mi pořád zakazuje ho drbat. "Nikdy bych ti neporoučel." Povzdechl jsem si. To jsem neměl v plánu a nikdy mít nebudu. Měl jsem na vlcích rád právě jejich nespoutanost. "A nemusíš se bát, že bys u mě ztratil respekt." Zavrtěl jsem hlavou. "Je to nemožné vzhledem k tomu, že jsi skoro stejně velký jako já. A to jsi na čtyřech! Nechci ani pomyslet, jak bys byl vysoký na dvou." Stále jsem ho drbal. "Navíc myslím, že kdybys na mě zavrčel doopravdy... Můžu tě ujistit, že by mě to pěkně vyděsilo." Poplácal jsem ho a stáhl ruku. "Stačí prostě říct, když budeš mít náladu. Když jí mít nebudeš, přestanu." Ujistil jsem ho a díval se pobaveně, jak si bere mojí ruku do zubu aby jí stáhl zpátky. Rozesmál jsem se. "No vždyť jo. Jen jsem myslel, že půjdeme na maso." Koukl jsem na něho koutkem oka. Ani jsem to nestihl zaregistrovat, jak byl  rychle na nohou. "Tak jdeme." Vstal jsem, abych ho doprovodil do kuchyně. Nevím proč, ale dělalo mi problém mluvit na něho v duchu. Ještě jsem si na to nezvykl. Snažil jsem se, když jsme byli s někým, bylo by to divné, kdybych s ním mluvil nahlas, jak s člověkem, ale když jsme byli sami, dával jsem přednost hlasitému projevu. Bylo prostě divné s někým mluvit v mysli. Připadal jsem si jako blázen. "Tak ale... Hrozně se šouráš." Stěžoval si Sorbon a trochu zrychlil. Popoběhl jsem a chytl ho za srst na krku, ale nijak jsem ho netahal. Uklidni se trochu prosím. Víš, že tu nemůžeš běhat sám. A lidi jsou prostě pomalý. Pokrčil jsem rameny. Sorbon nešťastně zavyl, ale srovnal se mnou krok.

"Řekni mi, že pro něho máš maso." Zoufale jsem se zeptal kuchařky. Celou dobu mě totiž popoháněl a mumlal, jak jsem pomalý. "Jasně, že mám. Je to věčně hladové zvíře. Mám pro něho něco neustále." Ujistila mě a odešla do spižírny z které za chvilku přinesla misku s už vystydlým masem. Vlk v duchu zajásal a vrhl se na jídlo. "Jak to mezi vámi teď je?" Zeptala se mě a sedla si za mnou ke stolu. "Na přijatelný mezi. Řekl bych." "Já ne. Někdy jsi hrozně otravný." Hodil jsem po něm kousek buchty. "Dík." Nic si z toho nedělal a snědl jí taky. Pak se zase pustil do masa. Jen jsem nad ním zavrtěl hlavou. "Je paličatý. Neví co chce. Někdy na mě vrčí, jindy je jak štěně." Otočil jsem se na kuchařku. Vlk v mé hlavě nespokojeně zamručel a já se musel usmát. "Vlastně je docela nesnesitelný... Ale už si to bez něho neumím představit." Povzdechl jsem si s přiznáním na rtech. Nějak moc jsem si na jeho přítomnost zvykl.

Vzhledem k tomu, že jsme každý v jiným státě, máme tu trochu posun hodin. :/ Původně to mělo 1500 slov, ale bohužel to už teď nestíhám, aby jsi to dostala ještě dnes. Tak aspoň ochutnávka v pravý den a zítra se můžeš čekat na pořádnou kapitolu. Všechno nejlepší a děkuju, že jsi toho se mnou prošla tolik a stále tu jsi. Hrozně si toho vážím :*