Ochránci

12. kapitola

"Půjdeme na hrad." Pobídl jsem vlka a vydal se tam. "A dostanu maso?" Zeptal se dychtivě a já se pobaveně usmál. Jasně, že ano. Když se budeš chovat slušně. Pomyslel jsem si a pobaveně sledoval jak si chce nadšeně poskočit, ale pak se zarazil a koukl na mě prosebně. "Neboj." Poplácal jsem ho po hlavě. Poprvé na mě nebručel, ani se neodtáhl. Naopak se hlavou natiskl na mojí ruku. Spokojeně a trochu překvapeně jsem se usmál a pohladil ho po ní. "Tak pojď. Ať ho můžeš dostat." Pobídl jsem ho znovu. Oba jsme se rozešli. Sorbon šel chvíli v klidu, ale po chvilce kolem mě začal poskakovat a dokonce se snažil hrát i s nějakým dítětem, ale to se leklo a s brekem uteklo. "Sorbone!" Zavrčel jsem na něho a on se vrátil provinile ke mně. "Omlouvám se." Omluvil jsem se mamině daného dítěte. "Nechtěl ho vyděsit, je to ještě štěně." Poplácal jsem ho po hlavě. "Ale nic by mu neudělal." Ujistil jsem jí ještě. "Když to říkáte, princi. Věřím vám. A z toho úprku si nic nedělejte. Vzpamatuje se." Usmála se mile a odešla za synem dovnitř. "A ty se kroť." Zamručel jsem a lehce ho plácl než jsem se vydal dál. "Hele. Jsem sice ještě mladý, ale nemusíš mě kárat jak nějaký neposlušný štěně! Nejsem..." "Nejsi žádný prašivý pes." Dokončil jsem za něho pobaveně a ani se na něho neohlédl. "Ale chováš se jako malé prašivé štěně." Provokoval jsem ho. Nepřekvapilo mě, když jsem uslyšel dusot těžkých tlap a za chvíli jsem ležel na zemi. Tlapy si nechal vedle mě, takže jsem se v klidu mohl otočit a dívat se na vlka. Lidi okolo vyděšeně koukali a vylézali další a další. "Hlavně ne tu slinu!" Stěžoval jsem si na slinu, která mu jak vrčel, tekla z tlamy. Otřel si jí o trávu a jal se dál na mě vrčet. Šťouchl jsem ho do hrudníku. "Dolu. Děsíš lidi." Rozesmál jsem se, když se naopak sklonil a otřel se o mě svojí hlavou. Pocuchal jsem mu srst a zadíval se na lidi. "To je v pohodě. Nic mi neudělá. Má jen hravou náladu." Poplácal jsem vlka nad sebou a povzbudivě se na ně usmál. "A teď už slez, Sorbo." Zvedl jsem mu hlavu do rukou, aby se o mě přestal otírat a on se na mě zadíval. "A budeš mě na hradě drbat?" Zeptal se a já pobaveně vstal, když mě pustil. "Myslel jsem, že nejsi prašivý pes." Šel jsem jakoby dál a nechal jsem ho tam. "Nejsem!" Doběhl mě a naštvaně štěkl. Chvilku dělal uraženého, ale moc dlouho mu to nevydrželo. "Budeš?" Zeptal se na mě nevině a tázavě a já se rozesmál.