HIMITSU NO AI | REMAKE

Sladké mámení

Po tréninku jsem sotva cítila tělo, ale bylo to ovšem něco, co mi moc chybělo. Můj plán vyšel- Dostala jsem se do základní pětky spolu s Kagamim, Kurokem, Izukim a Hyuugou. Po cestě domů se pěkně zatáhlo, tak jsem si popoběhla, ačkoliv mě bolel každý sval. Naproti mně šel kluk, hledíc do země a s kapucí. Nemám ráda, když naproti mně někdo takový jde. Když zvedl hlavu, zastavili jsme se naproti sobě. Založila jsem ruce na prsou a usmála se.
,,Neměl by ses připravovat na přátelák?'' uchechtla jsem se stejně, jako on. Přešel ke mně a přivinul si mě na tělo. Pevně jsem se k němu natiskla. Krásně voněl, jako vždycky.
,,Promiň, že jsem minule tak odešel... Nevěděl jsem, co říct, jak dlouho jsme se neviděli...'' zašeptal a já k němu zvedla hlavu.
,,Za nic se neomlouvej, Kise-kun...'' hlesla jsem tiše a on mě kloubem ukazováčku pohladil po tváři. Z oblohy začaly padat ledové kapky, které mi začaly stékat po kůži. Pozvala jsem Kiseho k nám domů na čaj, protože jsem si s ním chtěla povídat. Máma byla v práci a brácha byl zalezlý v pokoji, ze kterého se ozývaly naštvané výkřiky, jak se vztekal u onlinovky. Sedli jsme si do mého pokoje, položili hrnky na stůl a sedli si na minigauč, který byl hned vedle.
,,Na to, že jsi holka, tak tu máš docela bordel,'' zasmál se a drcnul mě do ramena. Jen jsem zakoulela očima a opřela se hlavou o jeho rameno. Paží mě objal a svojí hlavu opřel o mojí.
,,Mám pocit, že jsem úplně neviditelná... Máme ve třídě kluka. Jmenuje se Kagami Taiga. Když zjistil, že jsme s Kurokem členové Kiseki no sedai, začal všude povídat, že je lepší, než každý, jednotlivý člen. Mám strach z toho, že jako spoluhráči nebudeme ladit. Chci se se Seirinem dostat na Winter Cup, když se jim minulý rok nezadařilo,'' vyzpovídala jsem se. Kise mě palcem hladil po rameni a tiše vydechl.
,,Nikdy už nenajdu tým, který by byl lepší, než jsme byli my. Naše Zázračná generace,'' stoupnul si a přešel k oknu, do kterého bušil déšť. Prohrábnul si vlasy a zhluboka se nadechl.
,,Máš pravdu...S nikým už nebudu sehraná tak, jako s tebou a Murasakibarou,'' řekla jsem a on se na mě otočil. Viděla jsem, že se jeho oči leskly a bylo mi jasné, proč tomu tak je.
,,Neplač, Kise-kun...'' přešla jsem k němu a chytila ho za obě ruce. Chtěla jsem ho povzbudit a dát mu najevo, že je ještě malá šance na to, abychom si všichni zahráli, jako tým. Bylo to i něco, po čem jsem toužila, ačkoliv ke konci už naše vztahy...nebyly úplně dobré. Byli jsme tým, který vždy vyhrál. Byli jsme neporazitelní... Ale chyběla nám jedna zásadní věc... A tou věcí byla pokora. Neměla jsem ve svém týmu kamarády, pouze spoluhráče. Výjimkou byl Kise Ryōta. Byl to člověk, který mi kryl záda nejen v zápasech, ale i v osobním životě. Chodili jsne ven, vyváděli blbosti a pomáhali si v krizových chvílích. Chybělo mi to, protože nejhorší na tom, přejít na novou školu, je hledat nové kamarády. Hledat nové pilíře, o které se budete moci opřít a doufat, že se nerozpadnou. Nad tímhle vším jsem přemýšlela a ani si neuvědomila, že mi také tečou slzy. Probrala jsem se z přemýšlení a měla před sebou Kiseho tvář. Pustil mé dlaně a palcema mi setřel kapky, které mi tekly z očí.
,,Možná, že už k sobě nejsme tak blízko, ale vždy tu pro tebe budu. Pamatuj na to, Mei,'' opřel si čelo o moje a stále mě držel za tváře. Popotáhla jsem a souhlasně zamručela. Hrobové ticho, které posléze nastalo, mi způsobovalo pocit nejistoty. Sama nevím, proč tomu tak bylo.
Z bráchovo pokoje se nic neozývalo, máma byla pryč a já stála v pokoji s člověkem, který rozuměl mé duši.
Je krapet jiný, to přiznávám...
Ale...
Nedokážu si vysvětlit jednu věc. Ten sladký pocit...
Jeho ruce, které mě držely za tváře. Moje ruce, které se opíraly o jeho hruď. Tlukot srdce, který se naladil na tep toho druhého...Horké tváře, tichý dech...
Proč mě políbil?