HIMITSU NO AI | REMAKE

Slzička zoufalství

Seděla jsem na posteli a dívala se na špičky svých nohou. Ve tmě jsem slyšela jen svůj dech. Nakonec to všechno přerušil hluk, který se linul odspoda. Máma je doma...A není sama. Slyšela jsem smích pana Ryōty, kterého si bude zanedlouho brát. Chtěla jsem ji jít pozdravit, ale nechci aby viděla, jak mám oteklé oči. Zničehonic se začaly otevírat dveře do pokoje.
,,Jdi pryč, Yuuto,'' zavrčela jsem, ale k mému překvapení to nebyl Yuuta.
,,Ahoj...''
Byl to Kise.
Zavřel za sebou dveře a já se natáhla, abych rozsvítila světýlka, která jsem měla natažené u stropu. Nechtěla jsem toho světla moc.
,,Hele, mrzí mě to, co se stalo se Satsuki. Ale však víš, jaká je...Ona by toho nechala,'' sedl si vedle mě a já se ironicky uchechtla.
,,Já tohle ale nebudu snášet. Nejsem žádnej idiot a opravdu se nenechám ponižovat. Vtipný je, že se mě nikdo nepokusil zastavit,'' odvrátila jsem pohled a Kise naklonil hlavu.
,,Midorimacchi za tebou šel...'' hlesl a já na sucho polkla. Aniž bych to ovládla, stekla mi slza. Kise mě na sebe otočil a začal se vyptávat, co se děje.
,,Midorima-kun mě políbil, to se děje,'' dostala jsem ze sebe a Kise se zamračil. Chytil mě za tváře a já se okamžitě chytila jeho zápěstí.
,,Poslouchej mě dobře, Meicchi... Možná, že teď budeme nevlastní sourozenci. Možná jsme si dost věcí vyjasňovali...Ale pocity jsou pocity i když vím, že jsou špatné. Miluju tě,'' šeptal a moje srdce chtělo najít cestu ven z mé hrudi.
,,Ven.''
,,Co?'' zamrkal.
,,VEN!'' křikla jsem na něj a on se okamžitě zvednul na nohy. Jenom jsem odvrátila pohled a ukázala na dveře.
,,Promiň mi...'' hlesnul ode dveří a opustil můj pokoj. Padla jsem do peřin a objala jeden ze dvou svých polštářů. Na nižší střední jsem nebyla mezi kluky nijak oblíbená. I přes to, že jsem byla člen prvního týmu na Teikō, tak tomu nebylo jinak. Po většinu času jsem seděla na lavičce a byla vyslána jen tehdy, když Kurokovo nízká prezence přestala působit a potřebovali někoho střídat. Mně, Kuroka a Kiseho si ostatní členi rádi dobírali, ale byla to legrace...
Když jsem ale Teikō opustila, došla mi spousta věcí. Naše motto bylo: 'Vítězství je všechno.'
A já si myslela, že to tak opravdu je.
Není.
Byli jsme parta arogantních idiotů, populárních jen díky tomu, že jsme byli něčím výjimeční...
Tok myšlenek proudil tak rychle, že mě z toho začala bolet hlava.
Políbil mě Kise, políbil mě Kagami, políbil mě Midorima a Kise mi teď vyznal lásku. Ale já myslela na jeho oči.
Na oči Murasakibary Atsushiho.
Nevím, proč tomu tak bylo, poněvadž mě na Teikō dost štval.
Štvalo mě to, jak neustále něco jedl, chroupal, mlaskal...A ani se nepodělil. Zničehonic se otevřely dveře a v nich stál můj bratr. Otřela jsem si oči a jen pozvedla hlavu.
,,Co se děje? Slyšel jsem pláč...'' posadil se na postel a zatřásl se mnou. Jen jsem zakňourala a zabořila hlavu do polštáře.
,,Mei, nebuď taková. Neznáme se den. Poznám, když ti něco je,'' drcnul mě pěstí a já se okamžitě vyšvihla do sedu, přičemž jsem ho objala. Jen se prudce nadechl a přitiskl mě k sobě.
,,Je to složitý, Yuuto...'' popotáhla jsem a mezi prsty drtila jeho triko.
,,Nemusíš o tom mluvit...Ale jsem tu pro tebe, sestři,'' zašeptal mi do vlasů a já se zase rozbrečela. Nemůžu říct bráchovi, že se mi vyznal náš budoucí bratr. Ale vím, komu to říct můžu.
Ano.
Je to Keiko Seijūrō.
Yuuta mě ještě dobrou hodinu držel u sebe, div jsem neusnula. Nevím co bych dělala, kdybych ho neměla. Nekonec odešel se slovy na dobrou noc. Bylo pozdě, ale i tak jsem musela Keiko zavolat.
,,Hmm, co je?'' zamumlala ospale a já to na ní okamžitě vybalila. Bylo neuvěřitelné, jak rychle nabila energii.
,,Zabiju ho!'' naštvala se a já se nad tím uchechtla.
,,Nikdo se zabíjet nebude... Bude to dobrý. Měla jsem jen potřebu ti to říct,'' povzdechla jsem a slyšela, jak Kei padla do postele.
,,Ty nebudeš mít klid. To, abych s sebou nosila samopal,'' zasmála se a já s ní. Alespoň na chvíli jsem zapomněla na to, jak moc velký nátlak to je. Když jsme ukončily hovor, přešla jsem k oknu a otevřela ho. Nasála jsem čerstvý vzduch a rukama se opřela o parapet. Možná by to opravdu někoho chtělo. Holky v mém věku už dávno randí. Já měla k rande nejblíž, když jsme se s Kurokem v kantýně dotknuli stejné bagety. Zavrtěla jsem hlavou a na parapet si pomalu sedla. Dívala jsem se na oblohu, která byla jasná a plná hvězd. Vzpomněla jsem si na Midorimu a jeho astrologické řeči. Vlastně je to celkem milý...
Měla bych přestat myslet na blbosti a soustředit se na školu a basket...