HIMITSU NO AI | REMAKE

Vůně

Bylo mi Yuuty šíleně líto, protože hned poté, co jsem opustila pokoj, tak jsem slyšela to, jak tiše pláče. Rozhodla jsem se, že už se nebudu vracet a nechám mu soukromí. Zalezla jsem k sobě do pokoje a padla zády do postele. Venku řádila šílená bouřka a déšť mi třískal do oken. Když mi zabzučel telefon, v mžiku jsem jej vzala do ruky. Byla to zpráva od Riko, že se sešlost ruší, kvůli nepříznivému počasí. Že prý to oslavíme jindy. Jen jsem se pro sebe usmála a položila si telefon na hruď. Nahlas jsem oddechla a po chvíli se převalila na bok. Podepřela jsem si hlavu předloktím a tvář zabořila do jeho mikiny. Zavřela jsem oči a pomalu nasála tu vůni, kterou jsem se nechala omámit. Byla mi o tolik větší, byla jsem v ní, jako v dece. Schoulila jsem se do klubíčka a byla kompletně zabalená. Během toho, co jsem vdechovala tu vůni, začaly mi po tváři téct slzy. Nemohla jsem na něj přestat myslet i přes to, co všechno se stalo. Dost jasně mi řekl, že ke mně nic necítí. Moje srdce schytalo další šíp, který hodlá vstřebat i přes to, jak silně krvácí.  Začala jsem hlasitě vzlykat a křečovitě mikinu stiskla. Nepříjemné pocity mi proudily jak tělem, tak myslí. Lámaly všechno na malé střípky, které se mezi sebou začaly míchat. Srdce mi bušilo, krev proudila a začala mě bolet hlava. Přemýšlela jsem sama nad sebou. Jsem opravdu tak naivní? Mám takový pocit, že zažívám něco, co by se nemělo dít, ani v nejmenším. Všichni kolem mě mi říkávali, že první láska má být krásná. Plná motýlků v břiše, štěstí a úsměvů, které budou mé srdce zahřívat. Ale to moje se láme na kusy pokaždé, když ho vidím. Nemohla jsem však přijít na jednu jedinou věc. Jak se toho zbavit? Je nějaký lék na lásku?

'Co je to? Tuhle vůni znám... Už jsem ji určitě cítila. Kde to vlastně jsem? Je tu tma a zima... Stojím na podlaze, kde je ledová voda. Proč nemám boty? Od pusy mi jde mlha, je tu snad pod nulou. Třesu se, a nevím, kam mám jít. Půjdu dopředu... Nebo snad do prava? Nemám tušení. Tiše našlapuji, ale i tak tu zní ozvěna. Huh? Někdo tu je!  Proč jsou mé nohy tak moc těžké? Nemůžu utíkat. Je to žena. Znám ji? Jsem téměř u ní a moje srdce zpomaluje... Otáčí se. Mám strach... Její oči se lesknou a já... To je Mitsuko. Po tvářích a nose jí tečou slzy, které kapou na zem, kde čeří ledovou vodu. Proč je tu Atsushiho sestra? Ledovou ruku zvedla k mému obličeji, kde se letmo dotkla prsty.
,,Zachraň ho...'' vyšlo z jejích úst, které jsou zimou fialové. Chtěla jsem ji zahřát, ale rozplynula se, jako by tu nikdy nebyla. Rukou sahám do prázdna a marně doufám, že se zase objeví. Když ztrácím naději v to, že nezůstanu sama, chci padnout na kolena. Vím, jak slábnu. Ovšem cítim čísi ruce, které mě zastaví v pádu. Ovinuly se mi kolem těla a teplo mě na malý okamžik prostoupilo.
,,Všechno bude v pořádku, Meicchi...'' zazní Kiseho hlas. Nemůžu mu kouknout do tváře, jsem k němu zády. Naproti mně se zjeví stín... Přivírám oči a doufám, že tuto siluetu rozpoznám. Avšak začíná promlouvat.
,,Raci jsou nejlepšími společníky pro rybky, jako ty...'' hlesl Midorima a přidal se ke Kisemu, přičemž mě také obejme. Začínají se objevovat všichni z týmu Teikō... Po tvářích mi tečou slzy... Všichni mě skupinově objímají, ale mé tělo se stále otřásá zimou. Když najednou vidím světlo. Musím přivřít oči, protože je tak zářivě jasné. Silueta v něm patří někomu,.kdo tu chybí. Natahuje ke mně ruku a na tváři hraje úsměv.
,,Pojď, Mei-chin...'' promluví a já natáhnou ruku z hloučku, ve kterém jsem držená. Pomalu ze mě slézají všechny ruce, které patří ostatním členům. Přitáhl mě k sobě a já se natisknu na jeho tělo. Najednou je teplo... Tak intenzivní teplo, že voda pode mnou už jen příjemně chladí. A ta vůně, kterou jsem celou dobu cítila? To je on.'

Keiko dočetla a zavřela můj sešit na sny, zakoukala se na mě, založila ruce a zvedla obočí.
,,Napsala jsi to opravdu poeticky. Ale můžeš mi říct, co to podle tebe znamenalo?'' vypadlo z ní a já, sedíc na posteli, zkřížila nohy.
,,Nevím...Ale asi mi to jde moc do hlavy,'' pokrčila jsem rameny a Keiko si hlasitě povzdechla.
,,A kde jsem já? Já tě jako nezahřívám? Jsem tvoje nejlepší kamarádka, jsem tu pro tebe každou hodinu, každýho dne! Můžeš si u mě vylévat srdce, ale nestojím ti za sen?'' vyštěkla, poněkud sarkasticky.
,,Jsi jediná, kdo může číst moje sny,'' odsekla jsem a Keiko se uchechtla.
,,Pouhé 'promiň' by stačilo.''
Poté si sedla vedle mě a věnovala mi úsměv. Nevěděla jsem, jak svůj sen  odůvodnit, protože jsem byla strašně zmatená. Ona moc dobře cítila to, co prožívám a za každou cenu se snažila, aby mi pomohla.
,,Hele...Za dva týdny budou slavnosti. A byla bych moc ráda, kdybys mi dělala doprovod. Chci si dát dango, nebo budu vraždit,'' zazubila se a já se na ní zadívala.
,,Co... Co je?'' zamrkala překvapeně, když si mého pohledu všimla. Jen jsem ji pevně objala a natiskla na sebe. Ona mi objetí oplatila, přičemž jsme takto chvíli zůstaly.
,,Mám tě ráda, Kei...'' zašeptala jsem a slyšela, jak se tiše zasmála.
,,To já tebe přeci taky.''