HIMITSU NO AI | REMAKE

Kapky potu

Každý den jsem myslela na ten okamžik, kdo jsem ho políbila. Obávala jsem se toho, že mě to při zápasu s Rakuzanem rozptýlí.
Keiko mi oznámila, že vedení školy souhlasilo s tím, že se stane manažerkou týmu Rakuzanu. S Akashim proběhla hádka, poněvadž jí oznámil, že ji v basketbalovém klubu nechce. Byla jsem naštvaná, když mi tohle všechno oznámila. Nejen, že ji bez souhlasu odvleče na jinou školu, ale ještě jí bude říkat, kde smí a nesmí být? Musela moje rozčílení slyšet i přes telefon, poněvadž mi to přišlo nespravedlivé. Přemítala jsem nad tím v šatně, když jsem se převlékla do dresu. Zírala jsem na skříňky a v ruce držela flašku, která byla naplněná vodou s citronem.  Najednou se otevřely dveře, což mě vytrhlo ze soustředění.
,,Čau, připravená?'' optal se Kagami a sedl si vedle mě. Jen jsem přikývla a tiše zamručela, což ho znervóznilo.
,,Copak? Chceš se vybít?'' zvedl obočí a já k němu obrátila oči.
,,S tímhle je konec, Kagami-kun... Svádím teď nějaký vnitřní boj, který nebude lehké vyhrát. Musíme to utnout,'' mumlala jsem a Kagami mě chytil za rameno. Chvíli mezi námi panovalo trapné ticho, které nakonec přerušil.
,,Tak... Naposled?'' řekl, značně nervózně. Jen jsem si hlasitě povzdechla a přitáhla si jeho tvář ke své, abych ho mohla líbat...

----------------------------------------------

Když bylo všechno u konce, chytila jsem kliku dveří a ohlédla se, zda je Kagami oblečený, abych dveře mohla otevřít.  Jen jsme se na sebe usmáli a vyrazili na hřiště. Na druhé půlce se již rozcvičoval Rakuzanský tým, kde jsem si všimla Keiko, která seděla na lavičce. Okamžitě jsem k ní přiklusala a ona se vyšvihla ze sedu. Okamžitě mě objala a celá zářila.
,,Jsem nadšená, že je to konečně tady!'' vypískla a pevně sevřela desky, která držela v ruce.
,,Kawashi...'' ozvalo se za mnou a já skoro vylítla z kůže, jak jsem se lekla. Ohlédla jsem se a zahlédla Akashiho. 
,,Ahoj...'' odvětila jsem překvapeně a Keiko založila ruce na prsou.
,,Chtěl jsem ti popřát štěstí,'' řekl chladně a natáhl ke mně ruku. Překvapeně jsem zamrkala, natáhla ruku nazpět a potřásla si s nim. Když jsem zvedla pohled k hledišti, zahlédla jsem svého bratra. Chtěla jsem mu zamávat, ale vedle něj byl Atsushi. Moje srdce poskočilo a já se otočila k Riko, která mi naznačovala, ať se vrátim k týmu. Zápas měl každou chvílí začít a já se klepala nedočkavostí. Ovšem začátek byl příšerný. Úplně jsem zapomněla na Akashiho... Na to, proč byl kapitánem Kiseki no Sedai... Kagamimu se do poločasu začala klepat lýtka a já věděla, že pokud chceme skóre dohnat, musíme rychle přijít na způsob, jak je obehrát.
,,Riko...potřebuju vystřídat...'' řekl Izuki, když jsme přiběhli na Timeout.
,,Ne, potřebujeme tě,'' otočila jsem se na něj a chytila ho za ramena.  Izuki se opřel o hlavou o moje rameno a nesouhlasně zamručel.
,,Mei, Kuroko...Co je Akashi zač?'' zamračila se a já popadla do ruky vodu.
,,Je absolutní...'' řekl Kuroko a Riko zatajila dech.
,,A-absolutní?'' optala se nechápavě.
,,Dokáže předpovědět každý pohyb, který se budeš snažit udělat,'' ozval se za námi další hlas.
,,Keiko...'' hlesla jsem a ona stiskla desky. Celý tým se na ni otočil a Riko se postavila tak, že k ní byla čelem.
,,Takže není možnost, jak ho obehrát...'' podívala se jí do očí a Keiko zavrtěla hlavou.
,,Musíte vymyslet dobrou strategii... Dokáže předpovědět pohyby, pouze jednoho hráče. Nikoli celého týmu...'' zamumlala a Riko založila ruce.
,,Proč nám pomáháš?'' zvedla obočí a Keiko věnovala úsměv mně.
,,To vůbec neřešte... Zvládnete to,'' dodala a odešla zpět. Celý tým valil oči, poněvadž to nikdo nečekal. Riko na nic nečekala a zbytek timeoutu využila k tomu, aby vymyslela nejlepší strategii. Vyběhli jsme zpátky na hřiště a já vzhlédla k výsledkové tabuli. Prohrávali jsme o osmnáct bodů, což bylo dost. Pokud to chceme do konce hry dohnat, musíme dávat pozor na Akashiho.
Můj bratr, který seděl v hledišti, mi ukázal zdvižený palec. Usmála jsem se na něj a mohli jsme opět začít. Kagami získal míč a bez rozmyslu se rozeběhl ke koši. Akashi byl rychlejší a objevil se před ním. Kagami se okamžitě zastavil a já věděla, že Akashi se soustředí výhradně na něj. S Kurokem jsme naprosto přesně věděli, co dělat. Každý jsme běželi z jedné strany a Kagami si nás okamžitě všiml.
,,Tady!'' křikla jsem na něj a on chytil míč pevně do rukou. Akashi v momentě, kdy se Kagami chytal nahrát, zatarasil dráhu. Avšak míč neletěl ke mně, nýbrž ke Kurokovi. Akashi vypadal překvapeně, když Kuroko odrazil míč ke mně a nechal mě skórovat. Kluci na lavičce začali jásat a já cítila, jak mě zahrnulo štěstí. Otočila jsem se ke Keiko, která mi nenápadně ukázala palec. Věděla jsem, že nám tajně fandí.
,,Skvělý tah, Kawashi...'' řekl chladně Akashi, když kolem mě prošel. Kagami si se mnou ťuknul pěstí a já pohledem opět projela hlediště. Během několika minut jsme skóre tméěř vyrovnali. Cítila jsem, jak moje svaly začínají pálit, ale nechtěla jsem prohrát. Celý tým se mnou sdílel tyto pocity, a tak jsme se snažili, nedat Rakuzanu šanci.
,,Kagamiiii!!!!'' křičeli kluci z lavičky, když běžel ke koši. Rozhodla jsem se, že na poslední chvíli pomohu. Hráč, který běžel po Kagamiho boku byl můj cíl pro clonu. Pevně jsem se postavila, dala ruce křížem a očekávala náraz jeho těla. Nesmím se hnout, jinak to celé pokazím...
Protivník si mě všiml, tak stihl výrazně zpomalit, ale i tak se opřel o moje tělo. Zavřela jsem oči a šla téměř do podřepu, aby se mnou nehnul. Tělocvičnou se rozezněl zvuk, který značil konec zápasu. Spadla jsem na kolena, popadla lem dresu a otřela si pot z čela. Bála jsem se zvednout hlavu. Dav na tribunách šílel, ale to neznačilo, kdo je vítězem...
Snažíc se popadnout dech, jsem nakonec přesměrovala pozornost k výsledkům. Do očí se mi navalily slzy a koutky úst se roztáhly. Přeběhl ke mně Kagami, zvedl mě ze země a zatočil mě ve vzduchu. Když mě položil na zem, objevil se kolem zbytek týmu a všichni jsme se začali objímat, plácat si a smáli jsme se. Otočila jsem se na tým Rakuzanu, který nevypadal šťastně. Keiko se střetla s mým pohledem a s úsměvem na mě mrkla.
,,Tohle oslavíme! Takže, lidičky, v osm se sejdeme na večeři!'' zavelela Riko a my nadšeně souhlasili. 

Po převlečení jsem vyrazila před stadion, kde na mě čekal bratr. Ovšem, nečekal tam sám.
,,Gratuluju, ségra!'' zachechtal se a natiskl si mě na tělo. Já se zasmála, poněkud přidušeně.
Když mě pustil, zvedla jsem hlavu k Atsushimu, který tu stál s ním. Došlo mi, že se z těch dvou stali přátelé.
,,Byla jsi skvělá...'' zamumlal a já se zadívala do strany. Chtěla jsem se podívat na bráchu, ale ten se objevil opodál a vedl konverzaci s hloučkem lidí. Byla jsem tedy nucena se pohledem vrátit zpět.
,,Díky...Snažili jsme se...'' hlesla jsem a před obličejem se mi zjevilo balení křupek. Povzdechla jsem si, ale jednu jsem si nabídla.
,,Za několik týdnů vás čeká zápas s námi...'' dodal a já založila ruce.
,,Jaký máš pocity?'' optala jsem se zvědavě. Murasakibara pokrčil rameny a nacpal si ústa křupkami.  Když konečně polknul, lehce se pousmál.
,,Nemůžu prohrát. Je to nemožné. Přeci bych nedělal něco, v čem bych nebyl dobrý...'' řekl a já zatnula pěsti.
,,Vítězství se opravdu nezakládá na tom, jak jsi velký... Ani na tobě samotném, jako hráči. Pokud nefunguje tým, jako celek, tak je to k ničemu,'' zavrčela jsem a on zvedl obočí.
,,Nebudeš se se mnou o tom hádat, že ne? Můj názor nezměníš. Navíc, basketbal nemám rád, ale jsem v něm dobrej...'' dodal a já se snažila o to, abych nevybouchla. Otočila jsem se abych viděla, jak je na tom Yuuta, ale zmizel. Zoufale jsem si povzdechla a narovnala si tašku tak, aby mě netlačila.  
,,Půjdu kousek s tebou...'' řekl Murasaki, aniž by se mě zeptal. Prostě to jen oznámil. Rozešla jsem se po chodníku tak, abych našla zkratku, která vede přes park. Celou cestou bylo ticho, dokud se Murasakibara nechopil iniciativy a nepromluvil.
,,Omlouvám se, Mai-chin...''