HIMITSU NO AI | REMAKE

Začíná peklo

Yuuta z mého pokoje odešel, kolem sedmé večer. Chtěla jsem sice volat Keiko, ale usnula jsem. Vzbudila jsem se kolem páté ráno a první, co mě napadlo bylo, že sáhnu pro telefon. Na vteřinku jsem oslepla, když mi do tváře zasvítil displej. Otočila jsem se na záda a zamžourala očima, protože tam na mě vyskočila červená ikonka, u zeleného sluchátka. Tři zmeškané hovory? Rozklikla jsem ikonu a viděla, že to byly telefonáty od Atsushiho. Chvíli jsem na to zírala a poté jsem si telefon položila na hruď. Skápla mi slza, kterou jsem okamžitě utřela. Hořel mi obličej, tak se se zvedla a rozešla se do koupelny. Máma se zrovna chystala do práce, takže jsme na sebe narazily na chodbě, když jsem se vracela. Všimla si toho, jak mám nateklé oči a nenechala mě projít dál. Chytila mě za tváře a prohlédla si mě.
,,Broučku... Tys plakala?'' zeptala se starostlivě a moje emoce to zase nezvládly. Začala jsem brečel a natiskla se na ni. Její ruka mi vjela do vlasů a druhou mě hladila po zádech.
,,Jdu si dát kávu, nechceš si popovídat? Holčičko moje...'' řekla konejšivě a já jen vydala zvuk, který značil souhlas. Sedly jsme si do kuchyně, máma si uvařila kávu a mně dala před nos čaj. Sedla si naproti mně a já byla zahleděná na hladinu čaje.
,,Holčičko, co se stalo? Trápí tě něco? Jsi nešťastná?'' začala se ptát a já jen pokývala hlavou. Natáhla paži přes stůl a chytila mě za ruku, kterou stiskla.
,,Mluvila jsem s Yuutou, ale asi mi řekneš něco jiného, než on... Mami, já se špatně zamilovala... Mám zlomený srdce...'' zlomil se mi hlas a zase mi po tváři začaly stékat slzy. Výraz mojí mámy byl tak starostlivý...
,,Ach, ano... Yuuta říkal něco o svém spolužákovi... To je jeden z těch, co byl s tebou a Kisem v basketbalovém týmu?'' optala se a já jen beze slova přikývla.  Začala mě palcem ruky hladil přes klouby a já zvedla oči k její tváři.
,,Miláčku, přeci se nenecháš zlomit... Jsi mladá, krásná a chytrá holka. Máš před sebou celý život! Ve tvém věku jsem měla tolikrát zlomené srdce, že to jde sotva spočítat. Víš, co je opravdu dobré? Zapomenout. Trávit čas s těmi, co tě mají rádi a zapomenout,'' vřele se usmála a já si vzpomněla na Keiko. Semkla jsem rty pevně k sobě a začala popotahovat.
,,Když...Já si tak naivně myslela, že to skončí dobře... Je to poprvé, co jsem se zamilovala, mami... Není to pobláznění... Ne-nedokážu pochopit, proč zrovna on...Jen tak chladný, dětinský a... tvrdohlavý!'' utřela jsem si slzy a maminka se krátce zasmála.
,,Přesně tohle se ti líbí, broučku...'' řekla a já jí musela dát za pravdu. Byla jsem naštvaná sama na sebe za to, že jsem to tak cítila. Nemohla jsem se z těch pocitů vzpamatovat. Myslela jsem jen na to, jak se moje rty dotkly těch jeho, když spal.
,,Děkuju, mami...'' hlesla jsem, matka vstala a objala mě kolem ramen.
,,Buď silná...Jsi přeci po mně,'' povzbudila mě a políbila na tvář. Postavila jsem se, objala ji nazpět a šla do pokoje, poněvadž únava  na mě dolehla rychlostí blesku. Zalezla jsem pod peřinu a ještě pár minut zírala na zmeškané hovory. Moje zvědavost byla strašně silná, což mě štvalo. Ale rozhodla jsem se, že zůstanu silná a nezavolám zpátky. Pořád jsem myslela na to, jak jsem se cítila při tom, když jsem se ho dotýkala. Jak jemné byly jeho vlasy, které jsem odhrnula ze spící tváře. Jak sladké byly rty, které jsem letmo ochutnala...
Byla jsem z toho opravdu špatná. Čím víc jsem na to myslela, tím víc jsem měla nutkání mu zavolat nazpět. Moje únava byla ovšem silnější, než touha po tom, udělat blbost. Odložila jsem telefon na noční stolek. Do toho nás čeká zápas s Rakuzanem, který se koná pár dní po skončení prázdnin. Moje myšlenky pochodovaly takovou rychlostí, že se mi mozek unavil. Nebylo tedy tak těžké usnout.
Vzbudila jsem se kolem deváté ráno, ale i přes to jsem nechtěla vylézat. Nic jiného mi nzbylo, takže jsem se vyhrabala z postele a šla si udělat další čaj, než půjdu spáchat hygienu. V baráku bylo strašné ticho, takže bratr opět vyrazil za svou partou. Rozcuchané vlasy jsem gumičkou stáhla tak, že to vypadalo, jako ptačí hnízdo. V ten moment se ozval domovní zvonek, což mě překvapilo. Možná si brácha zabouchnul klíče. Přešla jsem ke dveřím, otevřela je a na místě strnula. Silně jsem stiskla kliku a na sucho polkla.
,,Co tu chceš?'' snažila jsem se říct tak vážně, jak jsem mohla. Jednu ruku měl v kapse a ve druhé držel sušenku. Chtěla jsem dveře zabouchnout, ale zastavil je rukou, kterou zrovna vytáhl z kapsy. Jen jsem se prudce otočila a rozešla se do kuchyně. Nechala jsem ho stát mezi dveřmi. Opřela jsem se o linku a snažila se zhluboka nadechnout.
,,Kdo tě pozval dál?'' vyloudila jsem ze sebe, když jsem ho periferním viděním zahlédla na prahu kuchyně. Zadržovala jsem slzy, jak se dalo a opřela se o linku zády.
,,Přišel jsem se...no...omluvit...'' zamumlal a podrbal se ve vlasech.
Moje krev se začala vařit a já párkrát nechápavě zamrkala.
,,Specifikuj mi to, prosím. Za co? Za to, žes mě použil, jako prostředek pro lež? Nebo snad za něco jiného?'' založila jsem ruce a on se opřel o futra.
,,Za všechno. Prostě mi bylo líto, když jsi břečela,'' podíval se do strany a já se poté zadívala na zem.
,,Atsushi...Bež domů. Tohle nemá cenu,'' řekla jsem, ačkoliv to nebylo jednoduché. Zničehonic se objevil vedle mě. Taktéž se opřel o linku a hlasitě si oddechnul.
Mei-chin, nemyslel jsem to špatně. Musíš pochopit i mojí stranu. Moje sestra už má malé dítě, bratři mají přítelkyně a já jsem jedinej, kdo matce ještě nikoho nepřivedl. Nemám na to energii,'' říkal tiše, jako by se styděl.
,,To je mi jedno...'' řekla jsem. Nenapadlo mě nic jiného, co bych mohla říct.
,,Ty... Ty jsi do mě zamilovaná?'' obrátil oči ke mně a moje srdce se otočilo o tři sta šedesát stupňů.  Myselal jsem, že to byla to poslední věc, kterou zaslechl.
,,To jsem řekla ve vzteku...'' snažila jsem se svá slova omluvit, ale on se tiše zasmál.
,,Tohle jsem ještě neslyšel říct nikoho, kdo byl naštvaný,'' usmál se a já z němu zvedla hlavu. Jenom jsem mu koukala do očí, přičemž jsem se pomalu zamračila.
,,Běž...'' čapla jsem ho za předloktí a chtěla vypochodovat z kuchyně. Zakopla jsem o práh, který se tam nacházel a letěla k zemi. Atsushiho jsem stáhla s sebou, protože jsem viděla jeho tvář, když jsem se otočila na záda. Byl opřený o lokty, obkročmo nade mnou.
,,Promiň...'' zašeptala jsem, ale on na mě jen koukal. Zvedla jsem k němu rozklepanou ruku, jejíž prsty jsem pomalu zapletla do vlasů, které mu padal do tváře. Tenhle pramen jsem mu dala za ucho a on přivřel oči. Nahnul se ke mně blíž a já cítila jeho dech, na své tváři. Prsty jsem ho pohladila po tváři a ruku pomalu stáhla k sobě. On posunul svou paži a vsunul svou dlaň do mé, přičemž se naše prsty propletlyMoje mysl křičela, že je to špatně, moje tělo si myslelo opak a moje hlasivky vyhlásily stávku. Pomalým tempem jsem k němu začala zvedat hlav, dokud naše rty od sebe nedělilo jen pár milimetrů. Chtěla jsem zase cítit tu sladkou chuť.
Naše rty se jen jemně dotkly a já začala váhat. Bylo to tak silné... Během okamžiku jsem na něj rty natiskla a v ten moment se svět přestal točit. Jeho rty byly opravdu sladké. A jemné... Skoro jsem se nemohla odtrhnout. Nakonec se mi to povedl... Naše tváře se od sebe vzdálily a já hlavou padla na zem.
,,M-Mei-chin...'' zašeptal a moje oči se zaslzely.
,,Tohle byla chyba...''