Thousand butterflies

3. - Taiki

„Už budu muset jít. Za deset minut mi jede bus. " řekla jsem s mobilem v ruce koukající na čas.

„To je Taiki?" zeptala se a já chvilku nechápala. Pak mi došlo, že mám na tapetě sebe a Taikiho.

„Jo. To je Taiki" usmála jsem se.

„Ukážeš mi ho? "

„Klidně." zase jsem se usmála.

Úsměv mi oplatila a tak jsme se vydali společně k autobudové zastávce a jeli ke mě domů.

Celou cestu jsme si povídali. Když jsme byli před domem, zastavila jsem se.

„Prosimtě nevšímej si máminech keců, že mám konečně kamarádku" protočila jsem oči a Beth jen kývla.

Nahmatala jsem klíče a odemčeka.

„Jsem doma! " zakřičela jsem co nejvíc nahlas.

„Tady si zlato. Kde si byla tak dlouho?"
Hned ke mě přiběhla mamka a já jen slyšela jak se Beth potichu zasmála.

„Mami tohle je moje kamarádka Beth. Beth tohle je moje mamka. " představila jsem je.

„Dobrý den." podala Beth mojí mamce ruku.

„Ahoj. Jsem ráda, že si konečně Max našla kamarády. A kdyžtak mi můžeš říkat Judy. " příjmula mamka Beth ruku a hned začaly ty její kecy. Jen jsem protočila očima a pak chytla Beth za zápěstí a vedla jí co nejdál od mojí matky.

„Tvoje máma je fajn." zasmála se když jsme šli po schodech nahorů.

„To určitě. Naštěstí není moc doma. Je furt na pracovní cestě a tak mám dům sama pro sebe."

„A otec je kde? "

„To stejný."

Došli jsme až ke dveřím mého pokoje a já je otevřela. Naštěstí jsem si včera uklízela. Beth šla hned k oknu a koukla se ven.

„Tak to si byla ty ta záhadná osoba co pozdě večer seděla na střeše a sledovala všechno kolem. " uchechtla se.

„Cože?! " nechápala jsem.

Otevřela okno a vylezla na střechu. Já jsem šla hned za ní.

„Vydíš tam ten panelák? " ukázala na jeden ze tří paneláků které stály vedle sebe.

„Jop"

„Tak v sedmém patře bydlím já a moje mamka. "

„Tak to to od sebe máme jen kousek." mrkla jsem na ni.

Chvíli jsme jen tak leželi v tichosti na střeše a pozorovali okolí. Krásný západ slunce. Pro někoho je západ slunce obyčejmá věc, ale pro mě je to něco strašně krásného a romantického. Jenže... Pak přišla ta otázka

„Proč tě vlastně nikdo neměk rád? Vždyť jsi milá, hodná a upřímná holka která je schopná kohokoliv ochránit díky svýmu namakanýmu bříšku. " zasmála se a já s ní.

„No... Ono je to trochu... Prostě se to stydím říct před někým, koho skoro neznám. Když jsem to řekla svoji nejlepší kamarádce, začala být proti mě a začala mě pomlouvat s těma, který pomlouvala se mnou."

„Je to něco vážnýho? "

„Asi jo"

„Vlastně... Já mám taky jedno velký tajemství který ví jen moje rodina... "

„Tak to uděláme takhle... Necháme si svoje tajemství pro sebe a až se líp poznáme řekneme si je a budeme doufat, že nás to nerozdělí."

„To si piš že nerozdělí! "

„Nechceš si už pochovat Taikiho?" řekla jsem po chvilce ticha.

„Joooo" vypískla jak malá holčička.

Jen jsme se tomu zasmáli a vlezli oknem zpět do pokoje. Mezitím co Beth zápasila s oknem já vytáhla Taikiho z akvárka a pomalu se zezadu blížila k Beth. Je štěstí, že se okno zaseklo. Taikiho jsem jí dala za rameno a Beth se lekla. Strašně nahlas zapištěla.

Mamka rychle rozrazila dveře a vystrašeně se koukala.

„Co se děje?! Jsme v pořádku? " jela jako motorová pila.

„Nic se neděje a jo jsme v pořádku. Jen jsem vystrašila Beth Taikim." začala jsem se potichu smát.

„Že jsme v pořádku? Ty jo. Já jsem málem umřela leknutím. " založila si ruce na prdou a dělala uraženo. Já jsem jen mávla na mámu a ta odešla.

„Hele hele. Ať ti můj miláček nespadne z ramene na zem a nic si neudělá. " varovala jsem ju.

„Miláček jo? A kdy bude svatba? " zavtipkovala.

„30.2. na vesmírné stanici. Deš mi za svědka, jadný? "

„Jasný. Jen.... Jak dlouho s nim budeš muset bejt?

„Ještě 21 let."

„Taikimu je 9?" divila se.

„Jop... Dostala jsem ho jako úplně maličkého. "

„Wow... Upřímně... Mně by umřel do týdne... Já na to moc nejsem... A čím ho krmíš?" zajímala se dál.

„Potlány nebo myšami. "

„A to jako pěstuješ nebo kupuješ?" nadzvedla obočí. Mezitím si hladila Taikiho.

„Pěstuju. Víš co.. Rostou mi na zahradě ze země. Vždycky leze jenom ocásek a podle délky poznám, jestli už je ready na svoji smrt. " zasmějeme se.

„Takže kupuješ?"

„Ne... Mám na zahradě pod stříškou dvě další akvárka. Jedno s myšami a druhý s potkány."

„Není trochu složitý se o to starat?"

„Mě to baví. " pokrčila jsem rameny.

„A neudělal ti někdy něco?" byla zvědavá.

„Mám jen pár jizev od kousanců na rukou... Ale to dělal jen od začátku nebo když má hlad. " ukázala jsem ruku kde bylo něco kolem 20 jizev od kousanců... Nikdy jsem je nepočítala.

„Au. " prohlíží si moje jizvy.

„Nejsi ty náhodou nějaká zvědavá? " uchechtnu se.

„Nikdy jsem nikoho kdo by měl hada neznala." pokrčí ramena.

„Nechseš radši zajít pro něco na jídlo?"

„Klído. Bude v kuchyní tvoje mamka? " mrkla na mě. Jen jsem protočila očima a zvedla se abych vrátila Taikiho zpět.

Nakonec kolem osmé večer Beth odešla a já si šla udělat věci do školy. Když jsem si je udělala, napsala jsem Beth a tak jsem si do dvou do rána psali o blbostech.