Thousand butterflies

9. - Kamarádi?

Beth sedí vedle mě a nic neříká. Jen se na mě kouká a občas otevře a zavře ousu jako kdyby něco chtěla říct, ale nemohla.

„Já.... Vím, že jsem ti hodně ublížila. Vím, že by jsi mě teď nejradši zabila. Vím, že jsem strašná píča. Ale kvůli tomu tady nejsem. Všimla jsem si těch jizev. Už dřív jsem slyšela tebe a Jacka v buse. Chci to stejný co on. A možná i torchu víc. Prosím. Přestaň. " mluvila potichu a opatrně jako by se bála mé reakce.

„Beth. Kdyby to bylo tak jednoduché, dávno bych s tím přestala."

„Já ti pomůžu. " udiveně jsem se na ní koukla „ehmm... Teda jako kamarádka."

„Takže kamarádi? " podám jí ruku.

„Kamarádi." potřese mi s rukou.

Ještě nějakou tu hodinu jsme seděli na střeše a povídali si.

„Už bych asi měla jít." řekla nakonec Beth.

„Dobře. Doprovodím tě. " vstali jsme a já doproodila Beth ke dveřím.

„Tak ahoj. " obejmula mě.

„Ahoj. " zamávala jsem jí a pak si šla udělat něco k večeři.

***

Celou noc jsem nemohla usnout. Měla jsem divnej pocit, že se něco pokazí. A to hodně. A sny nebyly o nic lepší. Jako by se mi něco snažilo naznačit, že se stane něco, co mě zlomí. Co mě hodí na dno a já už se nezvednu. Co mi roztřístí srdce a nikdo už ho nebude moct dát zase dohromady. Ale co? Co by se mohlo stát tak hroznýho? Kdybych jen v tu chvíli věděla, co se stane...

No nic... Zvedla jsem se a převlékla se. Vzala jsem si sluchátka, peněženku, klíče a mobil a šla se projít. Někam hodně daleko a uspořádat si myšlenky. Což se nakonec nepovedlo. Jen jsem si v nich udělala ještě větší bordel. Nakonec jsem došla na moje oblíbené místo. Bylo to něco jako posed vysoko na stromě, ale nevyroben pro využití myslivců. Vlastně to nebyla ani bouda. Byl to prostě jen žebřík, který byl pevně přidělán ke storomu se stejně pevně připevněnými prkny na jeho konci. Takže jste prostě vylezli na plošinku na ktetou se vlezli tři max.

Opatrně jsem začala lést po hřebříku nahorů. Tohle bych lidem co nemají rádi výšky nedoporučovala. Nahoře jsem si sedla, opřela se o jednu tlustou větev tak, abych nespadla těch několi metů dolů, a závřela oči. Jen jsem tam seděma se sluchátky v uších a závřenýma očima.

Po asi pěti minutách jsem je otevřela a koukla se na ten krásný výhled. Jedna polovina města za mnou, druha přede mnou. Les byl na kopci cca v prostřed menšího města. Les nebyl moc velký, ale krasný. Okamžitě jsem si to místo zamilovala.

Na stromě jsem byla asi tři hodiny. Potom jsem slezla a šla směr domov, protože mi už začínalo křučet v břiše. Moc jsem toho za poslední sobu nenajedla. Vlastně skoro nic. K snídani sušenku, k obědu max dvě/tři sousta a k večeři většinou nic. Pak se to zhoršilo ještě víc a mě jen z pomyšlení na jídlo bylo blbě. A tak jsem jedla vzduch :). Naštěstí si toho nikdo nevšiml. Dokonce ani Jack. Což je celkem zázrak. Ten si všímá všeho. A to na něm zbožňuju.

Ještě aby jsi se nezamilovala do Jacka.
Hah. Však jsem na holky a taky jednu miluju.
Jseš si tím jistá? Můžeš být třeba bi nebo pan.
Nejsem..

Tímhle jsem ukončila hádku se sebou. Když jsem se pomalu ale jistě blížila k domu, všimla jsem si, že se táta zase hádá s mámou. Poslední dobou jim to nějak neklape. Jen jsem stála před domem a pozorovala oknem, jak na sebe křičí. To se ovšem změnilo, když táta vzal do ruky nejspíš prázdnou láhev od piva a rozbil ji o stůl. Hrdlo mu zůstalo v ruce a bylo nebezpečně osté. Začal se blížit k mamce, která couvala. Rychle jsem běžela k domu. Ruce se mi klepali a já nebyla schopná strčit klíč do zámklu. Jakmile se mi to podařilo, otočila jsem s nim a rozrazila dveře.

„Vypadni od ni pryč! " zakřičela jsem na otce, který stál nad mamkou s rozbitou láhví v ruce.

„Nebo co? Ublížíš mi?" uchechtl se.

„Klidně pokud ublížíš mámě. "

„Nehraj si tu na hrdinku." začal se ke mě blížit. „Skončíš špatně, holčičko. "

Napřáhl se, ale já ho svoji rukou zastavila. Koukla jsem se na mamku a kejvla směrem pryč z domu. Rychle se zvedla a rozeběhla se pryč.

Táta měl asi dva metry a byl namakanej. Neměla jsem šanci skončit bez jakéhokoliv škrábnutí, natož zlomeniny či naraženiny. Ale taky moc dobře znám slabinu kluků. Bez ohledu na věk, vejšku a hmotnost.

„Nic nezmůžeš! Seš jak myška proti lvovi! Chcípneš! " tohle nebyl můj táta. Ne ten starostlivej táta kterýho si pamatuju z děctví. Nebyl to ten chlap, který by pro svoji holčičku snesl i modré z nebe.

Ani jsem se nenadála a ucítila jsem velko bolest, která má projela celým tělem. Ten hajzl mi dal pěstí do břicha! Chtěla jsem ho ušetřit, ale jak chce. BUM! Co největší sílou jsem ho kopla do rozkroku. Pomalu se skácel k zemi. Já jsem jen křečovitě stála a držela si břicho. Jakmile jsem k němu zvedla svůj zrak, kterým jsem probodávala zem, ucítila jsem další bolest. Ještě před tím, než se mi zbytek flašky roztříštil o obličej, stihla jsem zavřít oči.

To je fakt super. Takže nejen, že seš na dně kvůli nešťastné lásce, ale teď budeš celá dojizvená, lidi ve škole se tu budou smát. Doprdele do čeho jsi se to zas přepletla.
Nemohla jsem ho nechat ublížit mámě!
A tak je lepší, aby zmrzačil tebe?
Jo.. Stejně jsem na tomhle světě zbytečná
Kecy

Svalila jsem se na zem. Rukou jsem si zakryla obličej. Kurva au! Otevřela jsem oči. Začala jsem vidět rozmazaně. Všechni se vlnilo. V hlavě mi hučelo. Hlava mě neskutečně moc bolela. Břicho také, ale to je věc druhá. Všechno začalo tmavnout. Matně jsem viděla blikající červeno-modré světlo. Houkačku jsem skoro neslyšela. Pak už jen...

... tma