Jako každý den jsem ráno vstala, udělala ranní hygienu, oblékla se, sedla do auta, skočila si pro něco na snídani a pro rudou růži a mířila jsem si to do nemocnice. Přišla jsem na pokoj číslo 130, dala růži mezi ostatní a zvadlé jsem vyhodila. Sedla jsem si na židli vedle lůžka, chytla její ruku a něco začala říkat. Takhle to je každý den. Zachvilku to bude už 30 dn, co tady takhle leží. Doktor říká vždy to stejné: „Každou chvíli by se měla probudit. "
Jak už jsem říkala. Sedim opět u jejího lůžka, držím jí za ruku a vykládám jí co se kde stalo.
„Víš jak jsme si mysleli, že má Jasmin něco se slečnou Garcia? No včera za mnou přišla s tím, že se mi musí svěřit. A hádej co říkala? Že ji miluje a že se políbili, ale že ji Ketherine řekla, že spolu být nemůžou, protože Jasmin je studentka a ona učitelka. Brečela mi tam dvě hodiny, dokud se nerozhodla jít domů, abych se mohla vyspat. Bylo mi ji celkem líto. Je do ní zamilovaná až po uši," trochu jsem se zasmála.
„Ona do ní taky," ozvalo se a já jsem pozorovala Beth, jak pomalu otevírá oči. Po tváři se mi spustily slzy štěstí.
„Beth," vydechnu se značnou úlevou a hned spojim moje rty s jejíma.
„Ahoj lásko," usměje se na mě od ucha k uchu.
„Jsem tak ráda, že jsi se vzbudila."
„To já taky," opět spojí naše rty. „Je ti jasný, že budeme muset dát Jasmin a slečnu Garcia dohromady? "
„Ony to zvládnou sami. Však je na míle daleko jasný, že jsou do sebe blázni."
S Beth jsme si ještě chvilku povídala, pak jsem zavolala doktora a ten ji prohlédl. Jenže... Pak se dostalo na téma, kterému jsem se snažila vyhnout.
„Jste v pořádku. Jen jste měla pár vnitřních zlomení, krvácení do mozku a..."
„Já jí to řeknu, " přerušim jej.
„Samozřejmě. Bude to asi lepší, " usmál se na mě, rozloučil se s náma a vyšel ven z pokoje.
„Max? Co se děje?" koukala na mě Beth zděšeně.
„No víš... Já... "
„Dobře, zlato klid. Fakt nechci aby jsi tady omdlela."
„Já nevím jak ti to říct, " řeknu popravdě.
„Tak mi to ukaž, pokud to je možné. "
Rozhodnu se tedy vstát a pomalu chytnu lem peřiny, kterou je Beth přikrytá. Kouká na mě nechápavím výrazem. Ani se ji nedivím. Peřinu odhrunu tak, aby šla vidět amputovaná noha.
„Je mi to líto, ale museli ti ji amputovat. Nějaký čas teď budeš na vozíčku, pak se naučíš chodit s protézou," lítostně na ni koukám. Začnou jí téct slzy. Nenávidím pohled na plačící Beth.
„Super. Takže jsem mrzák!" skoro zakřičí.
„Honey nejseš žádnej mrzák! "
„Ale jo jsem! Miluješ mě ještě vůbec? Však se na mě koukni! Nemám nohu!"
„Sakra nic nezmění to, že tě miluju!" řekla jsem víc nahlas, než jsem měla v plánu. Beth se zarazila a koukala na mě zděšeně. Nenávidí, když na ni někdo křičí. „Zlato promiň," přijdu k ní a obejmu jí. Začne mi vzlykat do ramene. Super Max. Ty seš fakt idiot!
ČTEŠ
Thousand butterflies
Random„Když se na ni dívám, jako by se svět zastavil. Vše okolo je najednou vedlejší, rozmazané. A já jako bych měla v břiše tisíce motýlů. Krásných motýlů, jejíž křídla mě šimrají. A ty její oči? Dokázala bych se do nich dívat celou věčnost. Tak krásné j...
