Je neděle večer a já začínám mít větší a větší strach ze zítřejšího nástupu na novou školu. Co když mě budou šikanovat? Co když se mi budou smát a udělají mi ze života peklo? Co když si nenajdu žádný kamarády? V hlavě mi lítala jedna otázka za druhou. Nakonec jsem se sama sebe pokusila uklidnit. Pomohl mi k tomu až Taiki, kterýho jsem na chvilku vytáhla z akvárka. Pak jsem ho vrátila zpět a šla se vykoupat. To snad ze mě smyje všechen zbytečnej strach.
Měla jsem pravdu. Všechen strach ze mě spadl. Ale hned se vrátil jakmile jsem si začala fénovat vlasy.
Celkově nemám moc ráda, když mám okolo sebe moc lidí. Hlavně, když ty lidi neznám. Proto jsem nejradši závřená v pokoji a sleduju z okna okolní svět. Malý děti s reprákem na hlas, lidi pod 15 s cigaretou a chlastem, rodiče nevšímající si svých dětí který se pohybují blízko silnice.
Tohle je šílený. Takhle by to vypadat nemělo. Děti by si měly hrát, lidi pod 15 se učit a pomáhat ostatním, rodiče si hrát s dětma na hřišti. Jenže tohle se nikdy nestane. Asi si to představuji až moc růžově, ale proč ne? Klasicky si pustím jednu písničky do sluchátek, poslouchám ju furt dokola a koukám se z okna.
„Ej, někdy se zastavím dívam se okolo divám se na svět.
Někdy se zastavím divám se na lidi je mi fakt špatně.
Někdy se zastavím divám se jestli se zeměkoule toči správně.
Někdy se zastavím divám se na lidi a vidím pravěk. "
Jak přesný. Dorian perfektně vystihl to, co se v dnešním zkaženým světě děje. Při přemýšlení nad dnešní dobou úplně zapomenu na strach, kterej jsem měla ze zítřejšího dne.
Lidi už pomalu začínají odcházet domů a na ulici se rožnou lampy. Hned se mi vybaví vzpomínka na moje dětstí, kdy rozsvícení lamp znamenalo: Ihned se vrať domů.
Nachystám si věci na zejtra. Když si léhnu do postele, nemůžu usnout, a tak se rozhodnu vylést na střechu (pokoj mám v druhém patře a když vylezu z okna můžu si v klidu sednout na střechu). Prvně jsem se trochu bála, že spadnu protože jsem strašnej nešika, ale nakonec jsem si v klidu sedla.
Hned mi to připoměla scénu z After:Polibek kdy Hardin seděl na střeše stejně jako já teď. Jen jsem v tichosti seděla a koukala se buď na oblohu na které se začaly pomalu objevovat hvězdy, nebo na park naproti našemu domu.
Sem tam se parkem motal opilej člověk. Na to, že jsme tu jen chvilku jsem si to tu dost zamilovala.
Nevím proč, ale začala jsem přemýšlet o lásce. Jaký to je být zamilovaný?
Po několika minutách koukání na hvězdy a ožrali mi začala být zima. Proto jsem vlezla zpět dovnitř, závřela okno a zavrtala se do peřiny. S hlavou plnou nezodpovězených otázek jsem usla.
***
Znáte takovej ten pocit, když se v noci vzbudíte a modlíte se, aby nebylo už ráno a vy jste nemuseli do školy? Určitě ano. Já jsem se vzbudila a doufala, že není 6:00. Naštěstí bylo 3:54.
Jen jsem se zvedla a chtěla jít do kuchyně pro sklenici čisté vody. Ale to bych nebyla já, kdybych nezakopla o roh skříně. Snažila jsem se neprobudit mámu a tátu a tak jsem si dala ruka před pusu a druhou jsem si mnula bolaví malíček. Já jsem fakt šikulka.
Když jsem si lehala zpět do postele se sklinkou vody, vzala jsem si notebook a začala projíždět sociální sítě. Občas mi unikla poznámka typu: „Ona s ním fakt chodí?! No to si děláš prdel!" nebo „Takže jako ona si letí na dovolenou a já tvrdnu tady?!"
Aby jste to pochopili, nejsem jedináček. Mám ještě starší sestru. A ta si je teď s novým přítelem někde na dovolené. Nikdy jsem ji neměla moc ráda. Jako jo... Občas na mě byla hodná, ale většinou na mě řvala.
Zaklapla jsem notebook, dopila vodu a zase se pokusila usnout. To se mi naštěstí po chvilce povedlo.
Ok moje první kapitola. Doufám, že se líbí. Prosím, nevšímejte si moc gramatických chyb.
Dee :*
ČTEŠ
Thousand butterflies
Random„Když se na ni dívám, jako by se svět zastavil. Vše okolo je najednou vedlejší, rozmazané. A já jako bych měla v břiše tisíce motýlů. Krásných motýlů, jejíž křídla mě šimrají. A ty její oči? Dokázala bych se do nich dívat celou věčnost. Tak krásné j...
