Thousand butterflies

7. - Sprej? Ok

Tři měsíce. Posraný tři měsíce, co se s ní nebavím a jdu stále víc a víc ke dnu. Bílá stěna je už celá zaplněná obrazy. Většinou Beth.

Ležela jsem na posteli, čuměla na strop a přemýšlela. Najednou se ozvalo klepání na dvěře.

„Ano? "

„Můžu dovnitř?" uslyšela jsem mamku.

„Jasně. Pojď. " sedla jsem si.

„Chci si s tebou promluvit Max." sedla si vedle mě.

„Poslouchám. "

„No víš... Všimla jsem si těch obrazů a taky té ruky. A taky nejsem tak blbá, abych nepoznala Beth. To ona ti tak ublížila? " koukala se mi přímo do očí, které mě začali pálit.

„Mami já... Já o tom nechci mluvit. Prosím. "

„Jasně já tě chápu... Jen.. Byla jsem s Beth v kavárně.. Sama mě tam pozvala. Strašně se o tebe zajímala. Ptala se, jak ti je, co děláš ve volném čase... Vlastně jsme mluvili jenom o tobě. A nebyla zrovna ráda, když se dozvěděla, že na tom nejsi zrovna nejlíp. "

„Jenže to ona mi způsobila to utrpení! Ona mě donutila vzít tu žiletku do ruku a říznou se. Ona je důvodem toho, že jsem na dně!" už jsem skoro křičela a slzy mi tekly proudem.

„Měli by jsme si promluvit. " řekla klidným hlasem.

„Já jsem chtěla aby mi to vysvětlila. To ona se mi vyhýbala. " chodila jsem po pokoji a snažila se uklidnit.

„Zlato. Poznám když někomu na někom záleží. Možná udělala to co udělala, ale má tě ráda. "

„Hah.. To určitě. Je to jen mrcha! A já se budu proklínat za to, že tu mrchu nosím v srdci. " rychle jsem vzala bundu a obula si boty. Venku byla tma a taky už celkem zima. Oblíkla jsem si bundu, strčila mobil, peněženku a klíče do kapsy a zabouchla za sebou dveře.

Šla jsem do parku. V tuhle hodinu už tam skoro nikdo není. Sedka jsem si na nejbližší lavičku a rozbrečela se. Kurňa. I tady jsme spolu strávili docela dost času.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Možná 10 minut. Možná 2 hodiny. Ani nevím, kdy jsem vyběhla z baráku.

Bylo 9 hodin večer a já se rozhodla pro jednu šílenost. Zaběhla jsem domů do garáže pro pár barevnejch sprejů a strčila je do batohu. Taky jsem si vzala respirátor a rukavice.

Došla jsem k velké zdi u které jsem si 100% jistá, že ju Beth z pokoje uvidí. Několikrát, když jsem se koukla z jejího okna, jsem ju zahlédla. Z batohu jsem vytáhla respirátor a rukvice. Hned poté, co jsem si respirátor i rukavice nasadila, jsem vzala jeden ze sprejů a začala na obrovskou zeď sprejovat.

Ono se to nezdá, ale po tmě sprejovat nějakej obraz je dost těžký... Na to jsem ale myslela. Vytáhla jsem z batohu takovou malou baterku, která ale svítila strašně moc. Položila jsem ju na zem a rozsvítila. Nádherně jsem teď viděla na zeď. A tak jsem mohla pokračovat.

Bylo asi jedenáct večer a já konečně dokončila obraz. Spokoječe jsem zahodila poslední prázdnej sprej a odstoupila několik kroků od zdi.

Páni. Na to, že se sprejama dělám poprvé, docela dobrý. Ještě jsem vzala do ruky poslední černej sprej a opět jsem se do rohu podepsala. A napsala tam ještě jeden menší vzkat ;)

Teď jsem mohla jít spokojeně domů. Pozbírala jsem všechny prázdné spreje poházené po zemi a naházela je do batohu. Hodila jsem do něj ještě špinavé rukavice a respirátor. Světlo jsem zhasla a vzala do ruky.

***

Další den ve škole byl zajímavý. Jack se mě vyptával, jestli jsem ten obrázek nasprejovala já. Já jsem mu jen souhlasně zakývala hlavou a pokračovala v cestě do třídy.

Den uběhl celkem rychle. Až na poslední hodinu. Měli jsme supla a tak nám suplující učitelka pustila film. Většina žáků nevnímalo. Buď si povídali se spolužákem co s ním seděl nebo leželi na lavici. Já jsem si kreslila do sešitu. A samozřejmě, že výsledkem byla Beth.

Konečně zazvonilo a všichni jsme se zvedli a rychlostí blesku utíkali ke skříňkám. Vzala jsem si věci a rychle vyběhla ze školy.

Na zastávce jí zahlédnu. Stojí o pár metrů dál. Stejně jako já má sluchátka. Kouká se do země.

Když ucítí můj pohled, který si jí prohlížel, koukne se na mě. Svůj pohled okamžitě zabořím do země. Tváře mám rudé jak rajče.

Po asi deseti minutách přijede bus. Nastoupím a sednu si na svoje oblíbené místo. Ještě víc si zesílím písničku. „Včera jsi byla moje, dneska je to dávno. " zpívám si v duchu písničku Magnet společně s Amcem.

Jen tak sedím v buse, koukám se z okna ven, poslouchám písničky a přemýšlím. Nebo... Spíš vzpomínám. A to byla chyba. Začali mě pálit oči. Sakra! Slzy nešly zastavit. A tak jsem je nechala volně téct a nevšímala si jich. Všimla jsem si pár pohledů ostatních cestujících, které se na mě koukali. V nějakých jsem viděla dokonce i lítost.

Naštěstí netrvalo dlouho a já už vystupovala a rychlím krokem šla k domu. Jen jsem hodila batoh na postel a vylezla na střechu. Teď na ní trávím celkem dost času. Dobře se na ní přemýšlí. Ještě si vezmu flašku Jägermeistera.

Jen tak sedím opřená o barák na střeše. Piju Jägermeistera a přemýšlím. Najednou mi zazvoní mobil a ukáže se mi upozornění na novou zprávu. Neznámý číslo. Rozkliknu zprávu a přečtu si jí.

„Neměla by jsi tak pít. Zítra tě bude bolet hlava." zprávu jsem si četla furt dokola. Kdo to mohl psát? Napadla mě Beth, ale její číslo mám uložený.

Mobil zase odložím a dál přemýšlím. A piju. Nakonec vypiju polovinu flašky.

Vlezu zpátky do pokoje, schovám flašku zpět na místo. Neboli do skříně. Všimnu si ve skříni krabice. Jediná ještě nevybalená krabice. Vytáhnu jí a sednu si s ní na postel. Hned po otévření na mě vykouknou všelijaké duhové věci. Úplně jsem na tuhle krabivi zapoměla.

Hned vytáhnu obrovskou vlajku a přidělám ju na zeď. Pár menších vlaječek zabodnu do květináčů a duhovanej lapač snů pověsím nad postel. Hned ten pokoj vypadá líp. Ještě z krabice vytáhnu tři kryty na mobil. Jeden s duhovím nápisem Love is love. Druhý duhovaný. A třetí s obráskem dvou holek držící se za ruce. Kryt s nápisem Love is love nasadím na můj mobil.

Když jsem se dozvěděla, kolik je hodin, šla jsem se vykoupat. S už usušenýma vlasama jsem si léhla do postele a projížděla sociální sítě. Po asi dvaceti minutách jsem mobil odložila a šla spát.