Čas po jejím boku letí neskutečně rychle. Ještě nedávno jsem byla za Beth v nemocnici a teď už to je rok. Dokončili jsme školu a jdeme na vysokou. Každá na jinou, ale furt budeme bydlet u nás, protože obě vysoké jsou jen kousek od domu. Všechno se zdálo být dokonalé. Ale pak se něco pokazilo. Spadla jsem na dno. Občas jsem vzala do ruky žiletku. Napila jsem se alkoholu. Ale nikdy jsem si nevzala žádnou drogu. To už by mi Beth neodpustila.
Kvůli těmto problémům jsme se oddálili. A já jsem se to rozhodla napravit. Přestala jsem s řezáním. Už více jak měsíc jsem do ruky nevzala žiletku. Pak pití. Opčas se napiju, ale nic extra. A teď to poslední. Beth.
Vzhledem k tomu, že zítra máme výročí, pozvala jsem ji na večeři.
„Zlato? Ještě něco si musím zařídit. Hned jsem zpátky! "zakřičím na ní z dolního patra a obuju si boty.
„Dobrá. Dávej na sebe pozor, " odpoví, ale to už zabouchávám dveře. Můj cíl je jasný.
Otevřu skleněné dveře. Vnitřek místnosti je moderní. Luxusní.
***
S
Seděli jsme u stolu pro dva a pili víno. Co nevidět by nám měli donést jídlo a já čekala na tu pravou chvíli.
„M? Co se děle? Jsi nějaká nervózní, " samozřejmě že si toho Beth všimla. Vždycky si všimne když se se mnou něco děje.
„Nic. Jen je to po dlouhé době co někde jsme," vymluvila jsem se. Samozřejmě, že mi nevadilo, že jsem s Beth někde v restauraci, ale vadí mi, když mě vidí cizí lidé jíst, takže se na to dál nevyptávala.
Čím méně jídla jsme na talíři měli, tím více moje nervozita stoupala. Po jídle jsme jen pili víno a povídali si. V jedné ruce pod stolem jsem svírala malou krabičku a v druhé jsem měla sklinku vína.
A jakmile přišla ta správná chvíle, udělala jsem to. Klekla jsem si před ní na jedno koleno a...
„Víš Beth.... Znamenáš pro mě víc jak kdokoliv jiný. Jsi v mém životě to nejdůležitější. Chci aby jsi v něm zůstala navždy. Nesmírně moc zě miluju. A proto se tě ptám, Elisabeth Davinson uděláš mě tou nejšťastnější ženou na světě a vezmeš si mě? " otevřela jsem krabičku s prstenem a koukala ji do očí. Nezvozitou se mi klepalo celé tělo. Co když řekne ne? Co když mě už po tom mém období nemiluje? Co když jsem to všechno pokazila?
„Max já... Já..." začala koktak a já se bála, že mé obavy se vyplní. „Ano," vydechla nakonec a já se štěstím rozbrečela. Vyskočila jsem na nohy a vtáhla jsem Beth do objetí. Po pěti minutách jsem se odtáhla a dlouze jí políbila. Poté, co jsem jí navlíkla prsten jsem se rozhlédla kolem. Někdo si nás natáčel, někdo nás dojatě pozoroval. Většina tleskala. Pocit štěstí zaplavil mé tělo.
ČTEŠ
Thousand butterflies
Acak„Když se na ni dívám, jako by se svět zastavil. Vše okolo je najednou vedlejší, rozmazané. A já jako bych měla v břiše tisíce motýlů. Krásných motýlů, jejíž křídla mě šimrají. A ty její oči? Dokázala bych se do nich dívat celou věčnost. Tak krásné j...
