Thousand butterflies

16 - Motorka

Byli jsme s Jackem v cukrárně na zahrádce, jedli svoje poháry zmrzky a popíjeli kofolu. Den jako každý jiný. To jsem si myslela.

„A jinak jak je u vás doma? " zeptal se mě Jack.

„Líp už být nemůže."

„Jsem rád, že jsi konečně šťastná. "

Asi bych vám mohla říct něco o svě minulosti. Ve školce jsem byla šikanovaná, na základce taky... Teď na střední je to lepší. Ve školce kvůli vzhledu. Na základce taky a následně kvůli přiznané homosexualitě. Od 14 jsem nějak cítila, že asi nebudu na kluky. Trvalo mi něco málo přes rok se s tim smířit. Ve škole to vědělo pár lidí, ale doma naštěstí ne. Kdo ví, co by se mnou udělala babička. Jednou, když jsem skončila v nemocnici kvůli pěti klukům, který mě zbili před školou, jsem musela mamce přiznat, že jsem šikanovana, ale důvod se nedozvěděla.

Na střední to taky první rok byl zábava. Skřiňku jsem měla ponalovanou duhou a v hodinách mě do hlavy trefovali zmuchlané papíry s nenávistnými vzkazy. Pak jsem přestoupila mezi lidi co mě neznají a já neznám je. Potkala jsem Beth a Jacka a spoustu dalších lidí. Většina toleruje moji orientaci, ale najdou se i tací, co ne. A ti se rozhodli, mi udělat ze života peklo.

„To já taky, " usměji se na něho.

„Konečně pravej úsměv a ne jen přetvářka," mrkne na mě.

„Nechceš se přestat bavit o mně? "

„Takže o Beth? Proč tady vlasně není?"

„Jela s Am pro zbytek jejích věcí."

„Jo aha a jak to zvládá? Přece jen... Vykopli ji z domu vlastní rodiče. "

„Snažíse na to nemyslet. Hodně ji v tom pomáhají projížďky na motorce. "

„Jasně chápu."

S Jackem jsme se bavili až do čtyř. Pam už musel jít domů. Já jsem taky zamířala domů. „Domov není budova, ale lidé které miluješ a znamenají pro tebe vše." To mi jednou řekla Beth. A měla pravdu. Řekla mi to ten den, kdy udělala Coming Out. Ptala jsem se ji, jak nese to, že ji vyhodili z jejího domova. A ona mi řekla tohle.

Došla jsem domů a pvní co jsem slyšela, byl smích. Smích tří osob, ale mě zaujal jen jeden. Ten její. Musela jsem se pousmát.

Jakmile jsem došla do obýváku, naskytl se mi pohled na mamku, Am a Beth jak se popadají za břicho a brečí smíchy. Jen pohled na ně mě donutil se zasmát. Potichu jsem šla k nim, až jdem si sedla vedle Beth.

„Ahoj zlato," dala jsem ji lehkou pusu.

„Ahoj babe," objala mě kolem pasu.

„A - Ahoj Max," vysoukala ze sebe mamka a utřela si slzu, která jí stékala po tváři.

„Ahoooj," pozdravila mě nakonec Am.

„Čemu se smějete?" zajímala jsem se.

„Beth a její zážitky z dětství, " zasmála se opět mamka.

„Ajéjé. To je ještě na dlouho, " usmála jsem se od ucha k uchu.

„Stejně už musíme s Judy do práce, takže tu budete sami, " mrkla Am.

„Tak to aby jste si pospíšili. Za deset minut tam máte být," zasmála jsem, když jsem se koukla na hodiny.

„Cože?!" vyjekli zaráz.

Jakmile mamka a Am odešli, Beth se zvedla s tím, že se půjde projet na motorce. Takže tu budu sama.

„Buď opatrná, " políbím jí.

„Neboj se," dá mi ještě malou pusu na tvář, nasadí si helmu a nasedne na motorku, která při nahození motoru udělá hlasitej zvuk. Hoooodně hlasitej ;).

Mezitím, co je Beth na projížďce, jsem se rozhodla uklidit celej dům. Zapla jsem si nahlas hudbu a začala v předsíni. Pak kuchyni, obývák, mamky a Am ložnici jsem radši nechala být (kdo ví, co bych tam našla *mrk* *mrk*), koupelnu, toaletu a náš pokoj s Beth. Do dvou a půl hodiny jsem vše měla hotovo.

Beth ještě byla pryč, což je tochu divné. Většinou se vrátí do dvou hodin. Na projížďky jezdi celkem často. Pomáhá jí to. A já se jí nedivím. Je to úžasný pocit. Jakoby existovala jen já, motorka a rychle utíkající ukolí.

Z přemýšlení mě vytrhl zvuk telefonu. Rychle jsem pro něj doběhla. Neznámé číslo. Přejela jsem prstem po displeji a hovor přijala.

„Prosím?"

„Dobrý den, je u telefonu Max Wilson?"

„Ano, jsem to já. "

„Vaši přítelkyni Elisabeth jsme před patnácti minutami přivezli do nemocnice. Havarovala na motorce."

Omlouvám se za měsíční pauzu. Měla jsem toho celekem dost a nestíhala jsem psát.

Dee :*