Thousand butterflies

6. - Přestaň!

Naštěstí byl víkend. Takže jsem ji nemusela vidět. Ale víkend utekl až moc rychle. Celý dny jsem jen ležela. Ani jsem nejedla. Mamka se mi snažila pomoct, ale marně. Jedinej, kdo by mi pomohl, je ona. Pochybuju, že by se o mně teď po tom všem starala.

Jediný, co jsem udělala za celej týden bylo to, že jsem po dlouhé době vytáhla plátno, stojan a obrovskou sadu barev a štětců. Nechala jsem štětec ať si sám jezdí po plátně.

Když jsem se po hodině koukla na svůj výsledek, zděsila jsem se. Beth. Obrázek byl až moc přesný. Všechny detaily, kterých jsem si za ten půlrok všimla. I ta malá piha, kterou nenávidí. I piercing v nose. Všechno.

Plátno jsem vzala a přistoupila s ním k bíle zdi, kde nic nebylo. Prostě jen velká bílá prázdná zeď. Bez ničeho. Bez okna, bez nějakého obrázku, bez nábytku kterej by byl na ní namáčklej. Prostě nic.

Vzala jsem mámě kladivo a hřebíky. Tahle prázdná zeď nezůstane prázdna moc dlouho.

Zatloukla jsem hřebík do zdi a pověsila na něj obraz. Malým písmem jsem se ještě do rohu podepsala a napsala tam dnešní datum.

Opět jsem zasedla ke stlojanu, na kterým už bylo čisté plátno. Moje ruka si zase dělala co chtěla. Nechala jsem ju. Bylo mi to jedno. Byl to opět člověk. Spíš jen obličej člověka. Celý obraz byl malovaný černo-bíle.

Poté, co jsem dokončila druhý obraz, jsem odstoupila od stojanu. Byla jsem to já. Plačící já.

Opět jsem zatloukla druhý hřebík do zdi a obraz pověsila. Zase jsem se podepsala a napsala dnešní datum malynkým písmem do pravého dolního rohu. Do levého rohu jsem ještě přimalovala červené zlomené srdce. Jako jedinou věc na tom obrazu, která není černobílá.

Koukla jsem se na mobil, abych zjístila, kolik je hodin. 22:48. Asi bych se měla jít vykoupat. A taky se po dvou dnech najíst.

Z vany jsem vylezla v 23:19 a tak jsem si vzala jen dvě palačinky, které mamka dělala na večeři a šla si vysušit vlasy.

Poté, co jsem měla suché vlasy, jsem se nachystala do školy a lehla do postele. Samozřejmě mi myšlenky nelítali kolem nikoho jiného, než jí. Nebyla jsem schopná usnout.

Nakonec se mi to přece jen asi v půl čtvrté ráno povedlo.

Ráno mě probudil ten hrozný zvuk budíku. Rychle jsem ho vypla a po pěti minutách koukání na malby na zdi jsem se zvedla a šla do koupelny se upravit. Vypadala jsem jak zombie. Vlasy mi trčely do všech stran. Měla jsem kruhy pod očima. A byla jsem bílá jak stěna. Ale ne z toho, že by mi bylo blbě. To bylo ze strachu. Ze strachu, co se dneska bude dít.

Rychle jsem se uprvila, make-upem jsem se pokusila zakrýt kruhy pod očima, což se mi moc nepovedlo.

Na sebe jsem hodila černé rifle, černé triko a černou mikinu. Nějak jsem si poslední dobou oblíbila černou. Rychle jsem si vzala batoh a běžela do kuchyně. Do batohu jsem si na svačinu hodila dvě jablka a jedno jsem si vzala jako snídani na cestu. Ještě jsem do sebe kopla kafe, který mi mamka připravila, obula jsem si boty a vyběhla na bus.

V buse jsem si sedla na svoje místo a dala si sluchátka do uší. K mému neštěstí mi začala do sluchátek hrát naše oblíbená písnička s Beth. Začali se mi hrnout slzy do očí. Doprdele! Teď v buse ne. Naštěstí se mi je povedlo zahnat, ale skleněné oči jsem měla furt.

V půlce cesty nastoupila do busu parta. To mi ještě chybělo! Matěj, David, Honza, Anna a Beth. Smála se. Ale nebyl to ten upřímný smích. Byla to přetvářka. To na ní poznám po tom půl roce moc dobře. Ve stejnou chvíli, kde se naše pohledy setkaly a já začala cítit pálení v očích, si vedle mě sedl Jack.

„Čauko. " pozdravil svým typickým pozdravem.

„Ahoj." objala jsem ho.

„Co se děje? " jo. Jack už mě tady zná dost dobře.

„Je tady." vysvětlila jsem mu to.

„Ajaj. Normálně jezdí na motorce. " koukne se směrem k té partě.

„Má motorku?" zvednu svůj pohled na Jacka.

„Jo." odpoví prostě.

„Doprdele! Další důvod proč ji milovat. Od dětství miluju motorky. " opět zabořím svoji hlavu do jeho hrudníku.

„Nechci nic říkat, ale dost mě zabíjí pohledem. Asi žárlí." řekne potichu Jack a uchechtne se.

„Blbost. Ona byla ta, která mě odkopla. "

„Ehmm... Max?" zněl rozrušeně.

„Ano? " opět jsem k němu zvedla pohled.

„Co to zápěstí? " vyhrnul mi o trochu víc rukáv. Kurva!

„To nic." rukáv jsem stáhla zpět dolů.

„Max ty se řežeš?! Kvůli Beth!?" zvýšil trochu hlas.

„Ticho buď! Ať nás neslyší Beth. Hluchá není. " napomenu ho.

„Sorry, sorry. Max... Musíš s tím přestat. Já chápu, že si chceš fyzickou bolestí ulevit od té psychycké, ale nedělej to. Mého jediného kamaráda z dětství to zabilo. " zněl vážně.

„Já jsem nechtěla Jacku. Prostě... Touha mě přemohla." a teď jsem se rozbrečela úplně. V buse plnej lidí. V buse s Beth.

„To bude dobrý. Jen mi prosím slib, že to už nikdy neuděláš. "

„Kéžby jsem ti to mohla slíbit, Jacku. Kéžby. " s těmito slovy jsem vystoupila a šla směrem ke škole. Tohle bude ještě zajímavej den.

Vlastně se nic zvláštního nedělo. Jen mi Beth věnovala pár lítostných pohledů. Což jsem nechápala.