Nejsem Člověk

Kapitola 1: Sans

Sans frustrovaně sevřel zuby, pot mu stékal po lebce, z jeho neexistujícího hrdla hluboké bručení, zatímco se jeho kostnaté prsty sevřely kolem francouzského klíče, který držel. Jeho stále pevný a nehynoucí úsměv se v koutcích napínal.                                                              

Laboratoří, ve které pracoval, dunily pokroky jeho práce. Tentokrát uspěje, tentokrát přivede jeho tvůrce... Jeho otce... Zpět, dodrží svůj slib. Uběhlo pět let co byla Bariéra prolomena, díky Anomálii, dítěti, jménem Frisk, osvobodil Monstra z jejich podzemního vězení.

Pět let Sans neustále čekal na další RESET. Frisk přísahal, že už nikdy znovu neuvrhne Monstra do té Bohem zapomenuté díry pod horou Ebott. Ruce se mu klepou a slzy jemně stékají po tvářích, když podepisuje slib. Sans nesnášel sliby. Nenáviděl je. Friskovi bylo teprve deset let, když osvobodil Monstra.

Následovali ho směrem k městu, sledoval dítě, které zabránilo znovu vypuknutí války, když Monstra dorazily do prvního lidského města. Pohled na jeho drobnou postavičku jemně drženou v Toriliině náručí způsobilo to, že obyvatelé přicházeli spíše s udiveným a zvídavým pohledem, než s vražedným výrazem.                                

Dítě bylo němé, proto jen na přihlížející stydlivě mávalo a usmívalo se a mazlilo se do torieliny měkké krémové kožešiny. Frisk naléhal, aby Asgor, král Monster, čekal v lesích společně s kapitánkou královské gardy, Undyne, a dalšími děsivě vypadajícími Monstry. Frisk usoudil, že se nikdo nebude bát Moldsmala, ale Knight knight by je mohl vyděsit. Knight knight byl tímto úsudkem podivně potěšen. Dítě bylo natolik chytré, aby poslalo do první linie ty nejméně děsivé Monstra, mezi které patřil i Sans.                                                                                                                                                                                    

Stál mezi kočičími a králičími Monstry, právě u nich Frisk došel k závěru, že budou pro lidi nejméně děsivý. Být jedním z nejmenších v podzemí neznamenalo, že tomu tak bude i na povrchu. Bylo pro něj zábavné, jak se tyčil nad většinou lidí. (Jo má 2 metry... lol)                                              

Byl tam i jeho bratr, který se jemně držel friskovy ruky. Papyrus byl o dost vyšší než Sans, ale jeho nevinná tvář a doslovné hvězdy tančící v jeho očích, působily stejně nebezpečně jako u štěněte.

Sans vzpomínal na procesí Monster, tichých a ustaraných, jejich zrak přecházel mezi obličeji vyděšených a šokovaných lidí k široké, otevřené obloze. Čistá, obrovská prázdnota naplňovala jeho duši štěstím a strachem. Obloha pokračovala donekonečna, sem, tam na ní pluly oblaka, čistá jako sníh v Snowdinu, když zapadalo Slunce za obrysem města, protkalo oblohu na obzoru růžová a žlutá nádhera. Sans se nikdy za celý svůj život necítil tak zranitelný.

Když přijela policie, a s ní ztělesněná Bohyně, komisařka Leeová, snažila se nadále udržovat klid. Paní Leeová měla neslyšící dceru, tudíž ovládala znakovou řeč.                                                                      

Mezi lidmi žijícími u Ebottu se celá staletí táhla legenda o Monstrech uvězněných pod horou, v hloubkách jejich duší byly nadále známky po magii. Stále věřili, že ta legenda je skutečná.

Teď byli tu. Žili na povrchu, ve svém vlastním městě. Nebylo to vůbec jednoduché, Armáda je přišla "chránit" a hlídat, aby neopouštěli uprchlický tábor, který byl pro ně postaven v opuštěném nákupním centru. V těch dnech to bylo stísněnější než v podzemí, ale mohli vidět nebe a dýchat čerstvý vzduch a cítit teplo Slunce na jejich tvářích.                    

Sans zavrčel zdánlivě náhodné, kovové součástky a dával je na místo, zatímco magií zvedal šrouby, pracoval s takovou rychlostí, která by překvapila kohokoliv, kdo ho znal. Když Gaster zmizel, tak ztratil veškerou vášeň a zájem o vědu. Sans stále nechápal, proč právě on byl jediný přeživší té nehody, která vtáhla celý královský vědecký tým do Prázdnoty.

Alphys shodou náhod přišla pozdě po celovečerním Anime maratonu. Čisté, hloupé štěstí. Sans se zoufale snažil je všechny dostat zpátky, vytvářel stroje a zařízení, chtěl je všechny přivést zpátky. Slíbil si, že nikdy nezapomene a že se nikdy nepřestane snažit. 

Skryl své zoufalství za slovní hříčky, špatné vtipy a apatii. Chránil Papyruse jeho nikdy nehynoucím úsměvem.

Po skončení jejich držení v táboře, použil Asgore své vlastní zlato k nalezení domova pro ně všechny, kde mohou žít i lidé, pokud chtějí. Opuštěné olympijské městečko se stalo jejich oázou, domy zůstaly prázdné, bylo to u moře. Nedotčené od konce olympiády šest let zpátky.

Ebott nebyl nikde v dohledu, jediné co je obklopovalo byl hluboký les na jedné straně a moře na druhé. Nyní bylo na čase budovat. Asgore to tu pojmenoval... MONSTER CITY... Opravdu nebyl nejlepší v dávání názvů. Nyní bylo město vzkvétající metropolí, pulzující rozmanitými monstry a lidmi, zde mohli lidé a monstra žít bok po boku.

Jednoho dne za ním přišel Frisk, bylo mu už patnáct let, silnější a vyšší, už vyrostl z pruhovaných triček. Seděl vedle Sanse a váhavě vysvětloval, že už nemůže RESETOVAT. Sans mu ovšem nevěřil, tak Frisk požádal Sanse, aby zkontroloval jeho duši, Sans měl tuto jedinečnou schopnost, aniž by musel s danou osobou bojovat.

Tedy mu vyhověl, zmrzl, už nebyla plně ODHODLANÁ, nemohl RESETOVAT. Jeho vlastní vědecký tým onehdy přišel na to, že lidské děti mají duši jedné barvy, ale když vyrůstají získávají životní zkušenosti a tím další barvy duše, nové rysy. Ovšem ta první je nejdominajtnější.

V pubertě se tyto barvy ustálí , Frisk měl kombinaci barev Zelené (Laskavost), oranžové (Statečnost) a červené (Odhodlání). RESET = Čisté ODHODLÁNÍ. Dítě vyrostlo a již nemohlo nadále posílat Monstra zpět do minulosti, byl to opravdu konec.     

A teď pracoval v jeho laboratoři. Naplnila ho malá špetka štěstí, když upevnil poslední součástku ke stroji. Po čele mu stékaly tlusté krůpěje potu. Muselo to fungovat, prostě muselo. MUSELO. Rychle přepl spínač.   

Stroj začal jemně bzučet. Ze stroje vyšel lehký praskavý zvuk a s ním i kouř, ze kterého vyklopýtal Gaster. Jeho dlouhé, štíhlé tělo se ohýbalo v pase a dlouhé ruce se snažily chytnout nějaké rovné plochy. Pomalu se otočil a jeho naprasklé oční důlky se setkaly se sansovýma rozšířenýma očima. Vteřinu na sebe zírali, pak se Sans vrhl vpřed a objal Gastera. Slzy mu stékaly po jeho kostlivých tvářích.

"*Děkuji ti synu, děkuji, že jsi mě přivedl domů*," řekl Gaster slabě. Drželi jeden druhého v zoufalém a zároveň radostném sevření. "Jsi vítaný tati."                                     

Dobrá, tato první kapitola je taková... No taková jaká bývá první kapitola, spíše informativní, budu rád, když napíšete vaše názory na můj překlad a td.