Nejsem Člověk

Kapitola 2: Gaster

Nebe bylo tmavé jako inkoust, tmavěmodrá dokonalost, na které byly rozprášené okouzlující hvězdy. Nebylo to v žádném směru podobné té duši likvidující temnotě. 

Temnota je temnější a temnější.

Gaster zatřásl hlavou, nechtěl si ničit ten uchvacující pohled. Šumění vody a cvrlikání hmyzu, to byl orchestr pro jeho uši. Být zpět bylo... Ohromující. Bylo to již pět měsíců a stále byl fascinovaný tou krásou, vše v jeho dohledu osvětloval svit úplňku.

Prázdnota byla... nic, nekonečná, temná a přetrvávající prázdnota... Ušklíbl se při své večerní procházce po pláži, jeho dlouhé nohy nechávali za ním v písku dlouhou stopu a jeho dlouhý kabát se lehce houpal ve větru. Chodil na tyto noční procházky, aby si pročistil mysl. Pomáhat Sansovi hledat jeho ztracené kolegy bylo namáhavější než očekával.

Ale oba byli ODHODLANÍ. Vzpomínky na něj byly u všech vytrženy a vráceny až s jeho návratem. Jejich duše se chvěly nadšením, když jejich ztracený přítel, otec a kamarád se vrátil. A oni na něj zapomněli... Jak si to mohli kdy odpustit? Jako stvoření tvořená z Lásky a Soucitu byla jejich reakce na jeho návrat více než intenzivní.

Mazlivá reakce Asgora a Toriel byla dostatečná na to, aby u něj způsobila "červenání". Jejich obří chlupaté tlapy ho začali laskat dříve než stačili vrazit do laboratoře. Grillby, Alphys a Undyne přijeli o chvíli později. Toto znovusetkání bylo plné objetí a slz. Neustále se mu omlouvali a radovali se z jeho návratu. Sans se za nimi smál. Ale největší překvapení to bylo pro Papyruse.

Pokukoval tiše mezi dveřmi. Dlaně si třel o sebe nervózně, slzy mu vytékaly z očních důlků po tvářích, když potahoval s jemnými Nyeh zvuky. Trvalo to jen sekundu a Gaster se vymanil ze sevření ostatních a vydal se k Papyrusovi s otevřenou náručí. Objal ho a jemně ho hladil po vršku lebky. 

Bylo to pět měsíců přeplněných pozorností. Jeho přátelé mu volali každý den a bylo jen obtížné se na chvíli zbavit svých synů, Papyrus si snad myslel, že by jeho otec mohl znovu zmizet, kdyby ho jen na vteřinu ztratil z očí. Se Sansem to bylo jednodušší, ovšem byl stále přespříliš opatrný, nechával ho pracovat jen na jednoduchých zařízeních.

Takže se v noci proplížil ven. Stejně jako nenáviděl izolaci Prázdnoty, tak stejně mu vadila absence soukromí. Miloval jeho nový domov, byl blízko moři, ta vůně soli mu vždy pomohla pročistit mysl. Bioluminiscence na vršcích vln, která se zanořovala zpět do hlubin, nádhera, usmíval se nad tímto přírodním fenoménem, když zahlédl cosi v jeho periferním vidění.

Co to bylo? Spěchal k tomu místu, kde viděl ten bolestivě povědomý tvar. Byl to člověk. Žena. Klekl k ní a snažil se zjistit, zda dýchá. Podíval se jí do tváře, měla zavřené oči a velmi bledou pokožku... Která zasahovala skoro až do světle modré. Přitiskl nehybné tělo k sobě a nesl ho dál od vody. Zelená léčivá magie začala zářit v kruhovitých otvorech na jeho rukou.

Tiskl ruce na stále studené tělo ženy. Její oblečení bylo na některých místech potrhané, její pokožka byla studená jako led. "*No tak člověče...*," zasyčel a vkládal více magie do její hrudi, tam kde by měla být její duše,"*Zůstaň odhodlaná, co takhle začít dýchat, co?*" Cítil tu malou jiskřičku v její duši a pak začala dýchat.

Její duše jí doslova vyskočila z hrudi, kochal se těmi podmanivými barvami. Spojení modré a zelené. Trpělivost, Integrita a laskavost. Bylo by skvělé, pokud by mohl tu duši vyléčit, byla by tak nádherná. Ta duše na druhou stranu měla jiný názor, vzpírala se a snažila se vymanit z jeho sevření.

Gaster byl tímto lehce konsternován, pomalu spustil duši zpět do její hrudi. Začala násilně kašlat, když se snažila dostat vodu ze svých plic, ruce se jí nekontrolovatelně třásly. Dusila se, chtěla něco říct, ale tak moc to bolelo. Gaster "vrněl", jeho paže ji k němu přitiskli blíže a svými spektrálníma rukama ji hladil po mokrých vlasech.

"*V klidu maličká.*" Zašeptal, když ji zvedl v náručí a nesl ji městem. "*Měl bych tě vzít do nemocnice, tam tě doléčí...*." Jeho oči ji sledovali, jak se vzpírá v jeho náručí, oslabená a stále bojovala.

"Ne! Prosím ne... Do nemocnice ne! Prosím! Prosím!! Nech mě jít!" Gaster se zastavil, sledoval, jak její malé tělo bojuje proti jeho sevření. Jeho duše byla nešťastná z toho co viděl. Stále krvácela a byla zmrzlá na kost.

"*Dobrá maličká, žádná nemocnice... Co takhle můj dům... Jsem doktor, můžu tě vyléčit, šlo by to?*" Zeptal se opatrně a jeho spektrální ruce ji opatrně odstranily vlhké vlasy z její tváře. Přikývla, pak její hlava padla na stranu. Omdlela.

Gaster spěchal domů, věděl že nesmí marnit čas. Když se dostal domů, měl šanci si podrobněji prohlédnout, byla hubená, vysoká asi metr sedmdesát, měla neupravené dlouhé vlasy, kolem nosu roztomilé pihy.

Její kůže byla stále bledší. Co ho nejvíce zajímalo bylo, jak se mohla dostat do tak zuboženého stavu a jak mohla mít LV.3?