Nejsem Člověk

Kapitola 5: Nové já

Gaster ji nenechal opustit laboratoř, dovolil ji pobývat jen v hrstce místností, tedy v těch, ve kterých již byla. Naštěstí ji pustil ke sprše, mohla ze sebe smýt krev a sůl z moře. Momentálně neměla řádné starosti ohledně vnějšího světa, dokázala si živě představit, jak všude, skrz všechna zpravodajství koluje její fotografie s nápisem „HLEDÁ SE".

Brzké setkání s Královskou rodinou ji uvrhlo do rutiny. Gaster jí řekl, aby zůstala ve své místnosti, takže většinu času ležela v posteli, občas si odskočila na toaletu, nebo pro něco k snědku. Dostala za úkol sníst tolik Monster jídla, kolik se do ní jen vešlo, aby si dokázala vytvořit v sobě „zásoby" magie tolik důležité pro operaci. Dostalo se jí tolika chutných, jak sladkých tak slaných, monster dobrot.

Nemusela už poslouchat svého otce, jak jí nadává, že až moc jí, že bude tlustá, ne, to Gaster nikdy neřekl. Už jí zbývalo přečíst jen pár knih o historii Monster, pro její budoucí nový život to bylo více než podstatné.

Dveře se prudce otevřely, přitáhla si přes sebe přikrývku, stále pod ní byla nahá a z úst jí vypadl napůl snězený skořicový zajda. Královna vstoupila jako první, její sněhobílá srst doslova zářila v umělém osvětlení místnosti, podívala se jí krátce do očí, její hnědé oči zářily mateřskou láskou a laskavostí.

Sledovala její hrudník, bylo jí jasné, že se dívá na její duši. Král jí rychle následoval, jeho výška a velké zahnuté rohy mu stěžovaly přístup do pokoje, musel se krčit. Jeho zlatavé vlasy a vousy zářily zdravím a jeho oči byly heterochromické, jedno modré a druhé do oranžova. Byl by neskutečně děsivý, pokud by na sobě neměl růžovou hawaii košili.

Gaster byl těsně za nimi, nadšeně hovořil s králem a vzrušeně mával při tom rukama. „*Tady je má milá Cassie, jsem tak rád, že jste přijal mé pozvání vaše výsosti, věřím, že se stane skvělým přírůstkem mezi vaše poddané.*"

Už si na Gastera celkem zvykla, na jeho slabou vůni po cigaretách a víně, na jeho špatně srozumitelnou řeč. Přinutil ji cítit něco, co nikdy necítila... Pocit bezpečí.

Královna se posadí vedle ní, natáhne ruku a jemně jí přejela skrz její vlasy. Odtrhla se, není zvyklá na jemný dotyk. Obrátí se směrem k Gasterovi a ten jen povzbudivě přikývne. „Omlouvám se mé dítě, my monstra jsme kontaktní stvoření," jemně si povzdechla. „Nepamatuješ si Tori, že Chara byla ze začátku stejná?" Promluvil Asgor, jeho hluboký hlas dunil skrz místnost.

Královniny oči zesmutněly, laskavě se usmála na krále. „Máš pravdu, vzpomínám si Gory," znovu se na ní podívala, všimla si tesáků vyčnívajících z její horní čelisti, doslova schovaných v její jemné srsti. V knihách se dočetla, že Chara bylo lidské dítě adoptované královskou rodinou, ovšem později zemřelo na nemoc. „Řekni mi dítě, proč již nechceš být člověkem?" Zeptala se Toriel jemně. Skloní hlavu tak, aby jí zakryly oči. „Protože nenávidím lidstvo, jsem ze sebe znechucená, protože jsem jedním z nich... Na tomto světě je o tolik lepších bytostí."

Zvedne oči k Toriel a vidí jen pochopení. Ví, že jim Gaster řekl celou pravdu, požádal o vaše svolení to udělat, nebyl to jeho výmysl. Královna pomalu přikývla a znovu se obrátila ke králi.

Věděla, že se královský pár teprve nedávno dal znovu dohromady po dlouhé a bolestivé separaci. Byl to ve všech bulvárních časopisech, které její otec nechal povalovat po domě. Řekl, že ženy nepotřebují znát nic důležitějšího než odpad, i když propagovaly odpad monster. Jednou byla zbita za to, že se dívala na dopis z banky z čisté zvědavosti. Už se znovu nikdy nepodívala.

„Věřím, že naše Chara by chtěla, aby se stala monstrem, kdyby jí byla dána ta možnost... Možná by byla pak šťastná. " Vidím stejný pohled v očích Cassie jako já tehdy viděl v Charě. K tomu dám svolení. Co říkáš Gory? "Její oči se setkaly s jeho očima a zdálo se, že mezi nimi prochází jiskra porozumění tak, jak mohou mít jen opravdoví spříznění duše. "Musíme nejprve myslet na naše lidi, drahá." Odpověděl a obrátil se k ní.