Nejsem Člověk

Kapitola 3: Ale ne... To jsi ty

Otevřela oči, oslnilo jí silné bílé světlo, přimhouřila oči. Byla stále naživu... kurva. Celým tělem jí projela ostrá bolest, když se posadila. Podívala se na své ruce, byla zmatená, tam kde měla dříve hluboké rány po řezech v zápěstí, byla nyní jen čistá, hladká kůže.

Jen jí to trochu bolelo, stejně jako její plíce. Rozhlížela se kolem sebe, byla v jakési "nemocniční" místnosti. Vůně chemikálií a dezinfekce byla nezaměnitelná, po jedné straně místnosti byly poličky plné zjevně vědeckých knih. V rohu místnosti byla malá postel, na které se momentálně nacházela.

Nebylo zde žádné okno, jen dveře pod kterými prosvítalo světlo. Byla nahá pod tenkou přikrývkou, vyskočila jí husí kůže, nejen z chladu, ale i z představy toho, že jí nějaký cizinec svlékl. Snažila se vzpomenout na toho, kdo ji "zachránil" před její zaslouženou smrtí.

Vše co si dokázala vybavit byly teplé paže a ostré rysy. Myslela si, že jí snad zachránil... Měsíc, protože byl tak moc bledý. Přehodila si přikrývku přes ramena a z té postele se vyklopýtala ke dveřím, stěží se donutí stát, je tak slabá. *Musím se odtud dostat*.

Pokud by ji chytli, znamenalo by to zbytek života strávit ve vězení, nebo psychiatrické léčebně. Obě tyto varianty nabízejí jen málo možností k ukončení života, což byla nyní její hlavní priorita. Zničení tohoto odporného lidského těla a hříčky přírody.

Třeba bych v dalších životě měla skutečnou rodinu a otce co by.... Lehce potřásla hlavou, prvně musí najít cestu ven. Pak najít nějakou vysokou budovu a ujistit se, že z ní nezbývá nic co by se dalo zachránit.

"*Ah, jsi vzhůru maličká, očekával jsem, že se v dohledné době probudíš.*" Ten hlas podivně duněl místností, pomalu se otočila. Muž stojící za ní byl... Kostlivec. Asi dva metry dvacet vysoký kostlivec v laboratorním plášti. Obě strany jeho lebky byly naprasklé. Jeho očnicové světla zmizely v temnotě jeho očních důlků, když k ní pomalu kráčel.

Ustoupila o krok v zad, cítila jak se její svalstvo uvolnilo úlevou. Monstrum... Žádný zatracený člověk, žádné z těch špinavých zvířat. Jen Monstrum. 

Jeho oči ji sledovaly s obavami, "*Jsi v pořádku maličká?*" Pomalu ji objal svýma rukama a přitiskl ji ke svému náručí. "*Chápu... Musí to být pro tebe šok... Probudit se a jako první vidět monstrum,*" usmíval se smutně, ale ona se ho snažila zbavit téhle myšlenky.

"Ne! Ne... Jsem za to ráda... Opravdu teď nechci lidi ani vidět... Jsem ráda, že vidím Monstrum," zakuckala, její hlas byl suchý a chraplavý. Plavání v moři ji opravdu dehydratovalo. Jeho oči se o to více rozšířily. "*Dobrá tedy, jak se cítíš maličká?*" Neměl nejmenší ponětí, jak v této situaci postupovat.

"*Rozumím, musí to být pro tebe bolestné o tom mluvit, ale když jsem tě našel byla jsi na prahu smrti, naštěstí jsem tě začal léčit dříve, než se tvá duše roztříštila*," pomalu ji vyvedl z místnosti. Dorazili do dalšího pokoje, který vypadal jako pracovna.

Pokynul jí, aby se uvelebila na kožené lenožku, která byla vedle pracovního stolu. Byla příjemně teplá, voněla po tabáku, víně a... Rajské polívce? Sledoval ji. Věděla, že Monstra byla tvořena z Lásky a Soucitu. Dle ní si nic z toho nezasloužila.

Kostlivec se nahnul se za opěradlo lenožky, zpoza ní vytáhl tlustší a teplejší deku, kterou přes ní přehodil. "*Tak maličká, teď si trochu popovídáme, hlavně o tom co se ti stalo.*" Jeho tón byl klidný a přátelský. Povzdechla si, nechtěla o tom mluvit, vzpomínky byly až moc bolestivé, ale lhát mu určitě nebude, nenávidí lhaní.

Její otec jí vtloukával do hlavy:"nikdy o tom s nikým nikdy nemluv a nikomu o tom nikdy, nic neříkej!Co se stane doma, zůstane doma! Není to jejich věc."

Byla ze sebe znechucená, dělá to co jí její otec řekl. "Co... Co chceš vědět?" Zeptala se a zachumlala se hlouběji do přikrývky, zvláštním způsobem voněla... Jako párky? Její žaludek zabručel, Bože, měla takový hlad.

Kostlivec se začervenal. "*Omlouvám se, spala jsi tři dny a já ani za tu dobu nenachystal žádné jídlo!*" vyběhl z místnosti, vrátil se o nějaký čas později, doprovázela ho silná vůně rajčatové polévky. Misku společně se sklenicemi a příborem položil na stůl.

"*Budu rád, když mi budeš říkat Gastere.*" Její žaludek se bolestivě svíral, nepamatovala si, kdy naposledy jedla. Usadil se a jemně ji vložil do rukou misku s polévkou. Usrkla si, spokojeně zasténala, cítila tu lahodnou, plnou chuť rajčat na jazyku, to teplo ji plně zaplavilo. Byla vynikající.

"*Rajčatová polévka, pokrm Bohů,*" zasmál se Gaster. "*Tak můžu začít s otázkami? Jak se jmenuješ maličká?*" 

*Toto Monstrum mě vytáhlo z moře, uzdravilo mě, nakrmilo mě... Věřím mu*

"Jmenuji se Cassie, je mi dvacet a snažila jsem se zabít tak, že jsem skočila z útesu... potom co jsem si podřezala žíly. To vše po tom, co jsem zavraždila svého otce."

"*A proč jsi zavraždila svého otce Cassie?*" Zeptal se jemně. Slzy jí začaly stékat po tvářích. "On... dohnal mou sestru k sebevraždě..." Nyní již proud slz jí stékal po tvářích. "Týral nás, nechával nás hladovět, ale jí využíval i jinými způsoby... Nevěděla jsem, že jí několik let znásilňoval... Dokud jsem jí nenašla... Nechala mi dopis a oběsila se v naší garáži, napsala, že jí je líto, že mě před ním nedokáže chránit."

Nemohla zastavit, slova se z ní valila, jako voda z přetržené přehrady. "Říkal, že je to má vina, Máma zemřela, když se nás snažila chránit... proto jsem si zasloužila vše co mi dělal..." Začala být čím dál tím hlasitější. "Ale... Já... Už nemohla... Snažil se... já... já... ho... strčila ze schodů." Gaster si sedl vedle ní, objal ji a utěšoval ji.

Zabalil jí do peřiny, vypadala jako velké burrito, a položil si ji na klín. Vycházely z něj jemné předoucí zvuky z jeho "hrdla". "*Maličká, jsi tak statečná, tak silná, neboj, budu dělat vše co je v mých silách, abych ti pomohl.*" Naklonil se k ní natolik, aby zřetelně viděla praskliny v jeho lebce. "*To je ten důvod, proč jsi nechtěla vidět lidi? Proto jsi byla ráda, že jsem Monstrum?*" Přikývla,"Lidé jsou zvrácení a zlí." Zasyčela skrz zuby znechuceně.

"Ubližují všemu a všem. Nenávidím je a nenávidím sama sebe za to, že jsem jedním z nich." Gaster se široce usmál a jeho oči jiskřily. "*Myslím, že s tím bych ti mohl pomoci.*"