Nejsem Člověk

Kapitola 14: Uzený Med

Stretch byl nervózní. Před dvěma týdny vyčerpal své skryté zásoby a cítil, jak mu každým dne čím dál tím více chrastí kosti.

Copak nikdo v tomto Toriel zapomenutém světě nekouří?! Dokonce, ani ti Edgy bastardi na to nevypadali, bylo to bolestně frustrující. 

Přecházel tam a zpátky po verandě, ruce měl zastrčené v kapsách své mikiny, zuby mu skoro praskaly nebýt lízátka co měl v ústech. Dokonce vyjel na svého bratra dnes ráno, to bylo něco, co by nikdy jinak neudělal. Jeho malý bráška byla ta nejlepší věc v tomto i jiném vesmíru, nezasloužil si, aby mu někdo jako on kazil den. 

Ale jak se měl zeptat? 'Čau, vím že jsem technicky vzato ilegální imigrant, ale nevíte kde by se tady daly koupit drogy?' Jo to nepůjde. Jejich Papyrus je mnohem více zákona dbalý než jeho vlastní brácha. 

Trhl hlavou, když zahlédl pohyb mezi stromy. Byla to ona. Pohybovala se rychle a těkavě se rozhlížela kolem, zjevně nechtěla, aby jí někdo viděl, blížila se směrem k útesu. Co to dělá?

Stretch zmrzl, když si přemítal příběh, který jim dříve řekla. Skočila z útesu dříve , vypadala jako by nechtěla, aby jí někdo viděl, šla to zkusit znovu?!

Hnal se vpřed, teleportoval se tak rychle jak jen mohl, následoval ty tiché zvuky křupajícího listí, které mířili k útesu. 

Trauma mohlo kohokoliv donutit dělat nevypočitatelné věci, ukončit to by bylo tak jednoduché... Kurva... Pociťoval to také během všech těch mučivě bolestivých RESETŮ... Musel jí najít. Rychle. Nejen kvůli ní, ale taky kvůli jeho bratra. Blueberry byl přesvědčen, že je jeho spřízněnou duší. Nemohl dovolit, aby jeho bratr o ní přišel, to by ho rozprášilo.

Zarazil se, když poslední teleportací přistál na okraji lesa, před ním se rozkládala jen široká obloha, téměř purpurově čistá. Slaná vůně moře, hluk narážejících vln na útes a křik racků jen doplňovali scenérii před ním. Byl pohlcen krásou před ním, než si všiml jí.

Seděla pod vyčnívajícím balvanem , na samé hraně útesu, pozorovala moře a její magické vlasy je jemně pohybovaly ve vánku. Pohupovala nohama tam a zpět a tiše si pro sebe broukala.

Balila si jointa.

Oh, svatá matko Asgorova, ANO!

Stretch si lehce odkašlal, aby se nevyděsila natolik, že by spadla z útesu a šel k ní. Lekla se, poskočila v šoku a rychle se snažila schovat tabák a balící papírky za sebe, její oční světla se rozšířily překvapením a na jejích lícních kostech byl znát poprašek modrozeleného červenání.

"Stretchi! Ahoj! Uh... Jak to jde?" Vypískla provinile, Stretch se uchechtl a pobaveně pozvedl své kostnaté obočí. "Netypoval jsem tě na kuřáka zlatíčko." Usmál se a opřel se o balvan, Abby rezignovaně klesly ramena. 

"Prosím neříkej to Papyrusovi..." Pohlédla na něj a jeho úšklebek se prohloubil. "No... Víš co tím myslím... Tomu druhému... Mému Papyrusovi..." Povzdechla si podrážděně, Stretch se zasmál a posadil se vedle ní, nohy měl překřížené, jeho hnědé kapsáčové kraťasy se přehnuly přes jeho kolena.

"Není fanouškem?" Zeptal se, zjevně mířící na tabák co vytáhla zpoza svých zad. "Ne opravdu ne... Jednou dokonce brečel, když mě jednou při tom viděl. Vždyť teď nemám ani plíce pro Asgora! Ale... Je to Pappy, co jiného mám dělat?" Zatřásla hlavou smutně a hluboce si povzdechla.

"Nikomu to neřeknu... Pokud se podělíš." Stretch na ní mrkl, když její čelist upadla s jemným cvaknutím. "Jaký druh máš?" Pokynul k malé taštičce vedle ní.