Nejsem Člověk

Kapitola 7: No, mohlo to jít lépe

Hlasitý... Hlasitý... Naštvaný... Hluboký... Mužský hlas. Byl naštvaný na ní? 

*Oh Bože, co jsem to provedla?*

*Je mi to líto, jak to mám napravit? Jak?*

To byly jediné myšlenky, co se jí honily hlavou, padla na kolena a položila si dlaně po bocích hlavy, jako by si chtěla zakrýt své již neexistující uši. 

*Vše je tak moc jasné, ty barvy, ta vůně...*

*Tak moc silná...*

V laboratoři nebyly tak výrazné vůně, jen gasterův přirozený odér společně s tabákem a rajčatovou polévkou. Smyslové orgány jí jely na plné obrátky, proč je to všechno tak výrazné? Vůně citrusů a slané vody společně s příměsí něčeho svěžího, bylo to tak silné, až se jí z toho začala motat hlava.

Nekontrolovatelně se třásla a nakláněla se tam a zpátky. Gaster si k ní automaticky klekl a přitiskl ji ke svému hrudníku, nedokázala se přestat třást, třásla se tak intenzivně, až jí začaly chrastit kosti.

"*Ebbyeline jsi v pořádku?*" Zeptal se jemně a přitiskl ji k sobě blíže, jeho obličej byl sevřen starostí,"*co se děje?*" 

"Mám strach.... Všechno je... je toho na mě... moc..." Vydechla, zaťala pěsti do jeho pláště a skryla svou tvář v jeho hrudníku. Sans s Papyrusem se na sebe navzájem podívali v šoku, Papyrus byl první kdo promluvil, snažil se aby jeho hlas byl co nejtišší. 

"Otče, kdo je tato maličká kostra? Vytvořil jsi nám sestru?" Sans ztuhl, jeho obočí se svraštilo, sestra? Doufal, že ne. Nechtěl sestru, jejíž vůně ho nutí slintat. To není dobré, opravdu ne.

"*Ne Pappy, Ebbyeline není s námi spřízněna, ale je můj výtvor. Od teď se o ní budeme starat.*" Trochu pootočila hlavu směrem k bratrům, Gaster jí stále uklidňoval jemným hlazením po zádech, Sans i Papyrus vydechli úlevou.

"Kde jsi ji našel, myslel jsem, že jediní kostlivci, co zbyli jsme my," zeptal se se Sans a jeho důlky se zúžily podezřením, snažil se být tichý. Gaster si povzdechl, ignoroval Sanse prošel kolem něj a posadil se na pohovku s Abby. Lehce se odklonila od gasterovi hrudi, cítila se trapně, slyšela toho tolik o gasterových dětech, chtěla se s nimi tak moc spřátelit a když je konečně poznala, udělala nejhorší první možný dojem.

Papyrus se podíval na svého otce tázavě a nervózně si mnul ruce. "Proč je ten malý kostlivec tak vyděšený otče? A proč tak silně voní?" Zeptal se co nejtišeji mohl, chtěl ji položit ruku na koleno, ale ona jím škubla pryč, to ho rozesmutnilo.

"*Její magie je stále nová, bude chvíli trvat, než se ustálí, není čeho se bát.*" Uklidňoval Gaster svého mladšího syna. "*Abby není zvyklá na fyzický kontakt, není to tebou Papsi.*" Sans se k nim přiblížil, to jí donutilo se o to více přitisknout ke Gasterovi, posadil se na kraj čajového stolku před nimi.

"Její magie je nová? Děláš si z nás srandu? Můžeš nám říct o co tu jde?" Sans se naklonil dopředu, jeho hlas dunil, když zasyčel ty slova skrz zuby. "A od kdy Monstrum nesnáší dotyky ostatních Monster...?" Jeho kostlivé obočí kleslo, když se podezřívavě díval na svého otce.

Vůně nově příchozí naplňovala jeho mysl agresí. Ženská kostra na jeho území... fantastické. "*Dobře, dobře... Sansi*" Gaster si povzdechl, jeho spektrální ruce jí nadzvedli hlavu,"*Abbyeline, můžu jim to říct?*"

Souhlasně přikývla a zděsila se, z její hrudi vycházelo předení, byla to reakce na jeho dotek, silně se začala červenat. Zněla jako zatracené kotě. "*Abbyeline byla člověk, díky staré procedůře jsem jí přetvořil do jednoho z nás. Měla velmi... Velmi... Těžký život. Ukážeme jí ty pěkné stránky života... Naučíme jí být jednou z nás.*" Byl k věci, nechtěl u ní znovu vyvolat ty špatné vzpomínky, i když nechtěla skryla svou tvář více do jeho hrudi.