Shut up, Tom! [Tom Holland FF]

1.

Každý den je jako dar, to vždycky říká moje mamka. No, mami, kdybys tak věděla, jakýho tupce já musím každej den snášet. Bohu dík, že nechodí na stejnou školu jako já, to bych se šla asi zahrabat.

Vylezla jsem ze sprchy a pořádně si vyfénovala vlasy. Byla zrovna zima a já nechtěla riskovat že nastydnu. Ne teď, když jsme s Nintendem tolik trénovali. Pokud byste se ptali, tak ne... Nejsem profesionální hráčka e-sportů a nemluvím o nintendu jako o mém mazlíčkovi. Nintendo je můj šestiletý hřebec plemene hannoverský kůň. Tohle plemeno totiž obstojí hlavně v parkuru, což je moje přednost. Nintenda znám už od hříběte. Starala jsem se o něj, když jsem jezdila do stáje paní Dagmar, naší rodinné přítelkyně. Bohužel však onemocněla a byla nucena veškerý svůj majetek rozprodat. Dalo mi to velikou práci vyprosit si Nintenda. (To jméno mu vybral syn paní Dagmar, kterýžto miluje videohry.) Spoustu píle, odříkání a hlavně vůle. Byla jsem totiž průměrná trojkařka na základní škole. Mamka mi slíbila, že když se začnu opravdu moc snažit ve škole, jevit zájem o látku a nosit dobré známky, tak ho pro mě odkoupí.

A tak se i stalo. Už dva roky mi Nintendo patří. No, spíš jsme spolu. Nezastávám tu teorii o tom, že kůň může někomu patřit. Spíš sdílíme společnou cestu. Osud nám ji zajistil.

Seběhla jsem už oblečená schody a vydala se do kuchyně v našem přízemí. Na dálku se linula vůně palačinek.

„Dobré ráno." Vykouzlila jsem na tváři úsměv a hned zasedla na své místo u stolu.

„Dobré i tobě," odpověděl mi tatínek sedící u tohož stolu s novinami v rukou.

„Krásné ráno." Popřála mi i maminka a postavila přede mě talířek a na něm palačinky s nutellou.

„Děkuju."

Dojedla jsem svou snídani. Vypila jsem čaj a mohla jsem vyrazit do školy. Hodila jsem si batoh na záda a naskočila na kolo. Školu mám kousek, ale ne takový, abych šla pěšky a ani to není tak daleko, abych jezdila autobusem. Prostě ideální vzdálenost na kolo.

Cestou jsem potkala Cass, mojí stájovou kamarádku a spolužačku. Taky jezdí do školy na kole.

„Ahoj, Pam, jak to dneska jde?"
„Ahoj, Cass, vždyť víš, že mám po ránu vždycky dobrou náladu. Akorát ze stájí vždycky odejdu naštvaná." Pokrčila jsem rameny.
„Už zase na něj myslíš." Tlemila se a přehodila si na kole.
„Copak se dá nemyslet na to, jak mi živo sužuje nějakej blbec?" Škubla jsem hlavou za účelem, že mě to snad uklidní.
„Podle mě se mu líbíš."
„A už je to tady.. zase ta tvoje divoká teorie. Možná je pěknej, ale to asi nic nezmění na tom, že je to idiot." Zakoulela jsem očima.
„Takže přiznáváš, že se ti taky líbí." Cass se rozzářily oči. Ona vidí moji a Tomovu nenávist jako nějakou komedii. Podle mě ta holka sleduje až moc romantických filmů. Jinak by si něco tak absurdního nemyslela.
„To, že jsem řekla, že je pěknej, neznamená, že se mi hned musí líbit." Plácla jsem se dlaní do čela a hned chytla řídítka.
„Je pravda, že na něm můžeš oči nechat." Smála se.
„A to jako od kdy." Nevěřícně jsem zaktoutila hlavou.
„Od doby, co přišel k nám do stáje."
„Já se o tom s tebou nehodlám bavit." Přehodila jsem si a víckrát jsem šlápla do pedálů, abych Cass ujela.
„Ale notak! Čekej na mě! Vždyť jsem tolik neřekla!" Volala na mě a snažila se mě dohnat.
„Můžeš bejt ráda, že jsme kamarádky, protože jinak bych se s tebou asi po tomhle nebavila." Zakroutila jsem hlavou.

Zbytek cesty už jsme jen probíraly nové posty našich oblíbených equestrian influencerek a stresovaly se ohledně testu z němčiny. Teda Cass se strachovala, já měla němčinu v malíku, když maminčini rodiče bydlí v Německu a anglicky neumí. Ale nechápu, proč si Cass nevzala nějaký jednodušší jazyk.