Shut up, Tom! [Tom Holland FF]

15.

Koníky jsme odvedli do stáje. Zkontrolovala jsem, jestli má Nintendo všechno, co potřebuje a zavřela jsem vrata boxu. Došla jsem ještě do krmírny a ujistila se, že všechny moje dózy a kontajnery jsou pečlivě uzavřené. Nejednou se mi stalo, že se mi tam dostaly myši.
Vrátila jsem se k boxu. Toma jsem nikde neviděla. Proto jsem se vydala do šatny pro můj batoh. S mým překvapením tam stál úplně bez trička. Něco hledal ve skříňce zády ke mě. Stačilo mi vidět jen záda a došlo mi, že asi posiluje. Pomalu a se snahou nevydat naprosto žádný zvuk jsem couvala zpět do dveří.
„Nemusíš se stydět. Takhle mě už vidělo hodně holek." Volal na mě od skříňky. Dokonce jsem zaslechla i to malé uchechtnutí.
„A to je ten obrovský rozdíl mezi námi. Ty nemáš narozdíl ode mě absolutně žádný zábrany." Ukázala jsem na něj, i když on byl pořád zády, takže to neviděl.
„To si jenom nalháváš." Otočil se na mě se sebevědomým úšklebkem a přes hlavu si přetahoval tričko.
„Myslím si, že se znám moc dobře." Přešla jsem k mojí skříňce a vytáhla z ní batoh. Ve zrcadle mojí skříňky jsem si všimla mého účesu. „To vypadam celej den takhle?" Zamumlala jsem pro sebe a rozpustila jsem si vlasy. Hřebenem, který si nechávám ve skříňce, jsem si je pročesala a stáhla do vysokého culíku.
„Celej den jsi vypadala oslnivě, jako vždy." Neodpustil si poznámku. „Ale abych se vrátil k tématu. V tej kavárně včera jsi se asi tak moc dobře neznala." Zase ten úšklebek. Držte mě, nebo po něm hodím vidle.
„Řekli jsme si, že o tom nebudeme mluvit." Opět jsem použila svůj prst jako výhružný nástroj. Ovšem soudě podle Tomova úsměvu jsem vypadala spíše komicky.
„Jsi tak loztomilá, když se zlobíš." Napodoboval dětskou mluvu a zavřel svou skříňku. Udělala jsem to samé. „Tak vyrazíme?" Navrhl vzápětí a hodil si sportovní tašku přes rameno.
„Jistě." Vydechla jsem a se zakroucením hlavy jsem si hodila batoh na záda. Ještě jsem si zkontrolovala, že mám telefon a vyrazila jsem směrem ven ze stájí.
„Prosím, madam." Přidržel mi dveře, přičemž jsem s očima v sloup nasedla do auta. Sáhla jsem po bezpečnostním pásu. Tom mezitím obešel auto a uvelebil se do sedačky vedle mě. „Kam to bude?" Vycenil zuby a sám se připoutal.
„Zkus hádat." Se smíchem jsem mu uštědřila ránu pěstí do ramene. „Ježíši, promiň!" Vyjekla jsem, když se Tom chytl za místo, kam jsem ho udeřila. Asi to bylo moc.
„Hah, dělám si z tebe legraci. A jinak mi nemusíš říkat Ježíši, stačí normálně Tome." Koutky mu cukaly, i když se snažil tvářit naprosto vážně. S těmi jiskřičkami v očích a klukovským úsměvem se málokdy stane, že tenhle kudrnáček dokáže vypadat seriózně. Radši se chopil volantu pravou rukou a levou nastartoval. Neměla jsem k tomu co říct, tak jsem koukala před sebe. I když Toma za volantem zabíralo jen mé periferní vidění, cítila jsem ten jeho typický sebevědomý úšklebek.
„Nějaký plány na víkend?" Zeptal se.
„Skokovej trénink, pak asi učení." Protočila jsem oči nad posledním slovem. „Co ty?" Kývla jsem hlavou jeho směrem.
„Jedeme s bráchama kempovat nejspíš. Dokud je ještě přijatelné počasí." Usmál se.
„Budu vám přát, abyste nezmokli." Sledovala jsem, jak se krajina pohybuje proti nám.
„Chtěl jsem tě poprosit, jestli bys kdyžtak nevzala Mysteria na chvilku ven třeba. Stačí lonž klidně nebo jenom napást. Myslíš že bys byla tak hodná?" Zařadil jinou rychlost a opřel se do sedačky.
„Nemám s tím problém. S Mysteriem si docela rozumíme." Usmála jsem se.
„Právě proto se tě ptám. Jinak bych asi neměl nikoho, kdo by se mi o něj postaral." Kývl hlavou směrem ke mně, přičemž nespouštěl oči z vozovky.
„A jak pokračuje moje esej na téma diplomevimco?" Vrátila jsem se v hlavě k incidentu v muzeu.
„Mám hotovou osnovu, jenom to dám dohromady dneska a v pondělí ti to můžu poslat." Poklepával nedočkavě prsty na volant, když čekal na přejezdu hlavní silnice.
„Tak to ráda slyším." Hodila jsem si nohu přes nohu a ruce složila důležitě na klín.
„Tak pro mě je to hračka, biologii docela zvládám. Jenom ta chemie je docela kámen úrazu." Zakroutil hlavou.
„Vidíš, já to mám úplně obráceně." Zasmála jsem se té náhodě. „Hele, nemáš tam nějaký Panic! At the Disco?" Koukala jsem na displej rádia.
„Hele mám spojenej telefon přes bluetooth, tak si tam dej co chceš." Odemkl a podal mi jeho iPhone s uhelně černým krytem.
Našla jsem si aplikaci Spotify a ihned tam vyhledávala skladbu Nicotine. Vzápětí ale se displej telefonu změnil a hlásil příchozí hovor.
„Kdo to je?" Reagoval pohotově Tom.
„Natasha." Otočila jsem displej na něj, aby si mohl zkontrolovat správnost mého tvrzení.
„Hoď jí do schránky." Mávnul rukou.
Udělala jsem, jak nakázal a mohla jsem konečně pustit mou oblíbenou písničku.

„Děkuju za odvoz." Věnovala jsem mu poslední pohled a brala jsem si svůj batoh do ruky.
„Já taky děkuju." Poslal mi jeden z úsměvů z krabičky milejších.
„No... není zač." Škubla jsem rameny. „Měj se." Mávla jsem na něj zvenčí auta.
„Hezkej víkend." Zaslechla jsem, než jsem zabouchla dveře od auta.

Vydala jsem se ke vchodovým dveřím. Otočila jsem klíčem v zámku a do nosu se mi nahrnula vůně domácí pizzy. To mi napovědělo, že je mamka doma.
„Ahoj!" Volala jsem ze dveří.
„Ahoj." Odpověděla mamka a ještě jeden hlas.
„Danieli?" Zarazila jsem se. Zůstala jsem stát ve dveřích jako opařená. Snad mu mamka neřekla...
„Čekáme tu na tebe s pizzou." Zářila mamka s úsměvem od ucha k uchu a Daniel po mně házel vyčítavé pohledy.
„To jste moc hodní. Promiňte mi moje zpoždění, potřebovala jsem Nintenda připravit na zítřejší trénink." Opřela jsem se o futra a bloudila pohledem od Daniela k mamce a zase zpě.
„Běž si dát věci nahoru, ať se můžeme dát do jídla." Pobízela mě mamka.
„Pomůžu ti." Vymrštil se na nohy Daniel a bez jediného mého slova odporu mi bral batoh.

Následoval mě do mého pokoje. Zdál se nesvůj. Hodně nesvůj.

Zavřela jsem za námi dveře. Daniel položil můj batoh na zem a postával stále u dveří.
„Sedni si." Luskla jsem prsty směrem k mojí židli u stolu. Poslušně se sesunul na židli a prsty poklepával na desku mého stolu.
„Děje se něco?" Rozhodla jsem se prolomit ledy. Jinak by můj pokoj hustotou té atmosféry praskl.
„Jaký je pravý důvod? Proč jsi se zdržela v té stáji?" Působil překvapivě klidně.
„Připravovala jsem svého koně na trénink, jak jsem říkala." Rozepla jsem si mikinu, mezitím co jsem hledala něco na sebe ve skříni.
„A jak to, že tvoje kolo bylo doma dřív než ty? Kdo tě přivezl?" Nedal se odbýt.
„Kamarád. Kde jsem? Na výslechu?" Škubla jsem rameny.
„Kamarád? Já tohle auto znám, to je Holland! Ty s ním něco máš?" Udeřil rozevřenou dlaní do desky stolu a až docela agresivním zoůsobem se octl opět na nohou.
„Jak si tohle můžeš myslet?" Založila jsem ruce. „Takovej nadutej blbec." Protočila jsem oči.
„Proč tě teda vezl domů?" Vyšiloval pořád.
„V klid-"
„Žádný v klidu na mě nezkoušej! Okamžitě vyklop, co ti chtěl!" Pořád zvyšoval hlas a mně se začaly třást nohy.
„Jede na víkend pryč a žádal mě, abych se mu postarala o koně. Musel mi ukázat jak krmení a tak." Vyhrnula jsem ze sebe rychlostí světla. Do očí se mi tlačily slzy, ale zamáčkla jsem je zpátky. Rozbrečet se tu před ním nechci.
„Ale proč ze všech kluků na světě zrovna Holland? To mu jako pomůžeš?" Pravil už klidnějším hlasem a kroutil hlavou.
„Samozřejmě, že mu pomůžu."
„Ale proč?"
„Takhle to ve stáji chodí. Navíc když jde o koně, pomůžu ráda." Opřela jsem se zády o skříň.
„Takže koně jsou pro tebe víc než já?" Vapdlo z něj a mně došla slova.
Mlčela jsem a očima skenovala Daniela. Jak si může dovolit položit takovou otázku?
„To snad nemyslíš vážně." Přerušil tu chvilku ticha. „Jak nad tím můžeš tak dlouho přemýšlet?"
„Nevím." Trhla jsem rameny. Lhala jsem, protože jsem nad tím ani trochu nepřemýšlela. Samozřejmě, že koně jsou pro mě víc. Vždycky byli.
„Tak to je opravdu skvělý." Sedl si zpátky na židli. „Co dělám špatně, Pam?"

Tak zlatíčka moje ✨🌝
po delší (výrazně delší) pauze tu mám lehčí pokračování. 😁 tentokrát trochu drama
děkuju za všechny hlasy a komentáře. Beru veškerou kritiku ❤️
doufám, že zvládáte druhou vlnu v pohodě a že jste všichni zdraví.
peace ✌🏻
MrsHoranThatsMe aka ✨Bold Muffin✨