Shut up, Tom! [Tom Holland FF]

12.

„Fajn, tohle je už přijatelný." Usoudil Tom, když se déšť trošku zklidnil. „Nechci, aby sis o mně myslela, že jsem nějaká bačkora, co neumí řídit. Ale jsem radši opatrnější. Navíc ještě když vezu dalšího člověka."
„Však pohoda, chápu to. A dík, že mě nechceš zabít." Uchechtla jsem se a Tomovi opět skákaly jiskřičky v očích. Zase je to on.
„Tak to nebudem zdržovat." Rozhodl a auto se rozjelo mně moc dobře známým směrem - domů.
Cestou už ani jeden z nás nic neřekl. Zaposlouchala jsem se do hudby z rádia, kde moderátor oznámil nadcházející písničku I Want To Break Free od kapely Queen. Mírně jsem si podupávala nohou do rytmu. Kdybych v tom autě jela sama, hned bych zpívala tak nahlas, že by to možná zaslechli i lidi venku.
Jakmile tom zaregistroval, jak svou nohou podporuji rytmus písničky, instinktivně otočil volume doprava a kýval hlavou do rytmu. Jen jsem mu věnovala letmý pohled s úsměvem a v hlavě si přehrávala všechna slova písničky. Je až k neuvěření, jak mi tahle vypalovačka dokáže zvednout náladu.

„Bylo vtipný, jak ses držela, abys nezačala nahlas zpívat." Zasmál se, když písnička skončila. On čte myšlenky, nebo co?
„Řekněme, že nezpívám před lidmi ráda." Opřela jsem se o sedačku a koukala radši z okna.
„Ale já už tě slyšel zpívat. Včera." Naklonil hlavu na stranu a věnoval mi hraný důležitý pohled.
„Ale to bylo nechtěně." Vypálila jsem hned a začala rudnout při té vzpomínce.
„Červenáš se." Wow, jaká novinka, pane Hollande.
„Nečervenám."
„Ale jo."
„Ale ne."
„Ale j-"
„Fajn, tak jak by tobě bylo příjemný, kdybych tě viděla jenom ve spodním prádle." Přerušila jsem jeho ale jo.
„Mě by to vůbec nevadilo." Tlemil se a točil volantem do zatáčky.
„Okay, špatně položená otázka. Tak jak by se ti líbilo, kdybys byl na mém místě." Založila jsem ruce.
„Nevím. Řekl bych něco ve smyslu ách, konečně jsme sami, tak jak to mělo vždycky být." Snažil se imitovat ženský hlas a do toho se tlumeně smál.
„Tobě nedochází, že jsi u mě pořád stejný pako. A to, že jsme se naučili trochu bavit, na tom nic nezmění?" Položila jsem zásadní dotaz.
„Možná jsem pako, ale jsem zatraceně neodolatelnej." Prohrábl si vlasy a nasadil rádoby svůdnický výraz.
„Bohudíky, že už jsme tu." Reagovala jsem ihned.
„Jsi se bála, že bych tě svedl?" Zakmital obočím.
„To teda vůbec ne." Smála jsem se. „Díky moc, zase jsi mě zachránil." Děkovala jsem a natahovala se dozadu pro batoh. Ani jsem nezastihla jak, ale moje rty skončily na těch Tomových. Jeho ruka vystřelila k mojí tváři a jemně přistála na mé lícní kosti. Instinktivně jsem se od něj odtrhla. „Promiň, já... nemyslím si, že je to správně." Čapla jsem batoh za poutko a chvátala ven.
„Chápu." Hlesl zkroušeně.
„Nezlob se." Povídala jsem ještě od dveří auta a jakmile jsem je zabouchla, běžela jsem vstříc našemu hlavnímu vchodu.

Tohle se nesmí nikdo dozvědět. Obzvlášť ne Daniel. Ani Cass. To v kavárně bylo jiný, ale o tom, co se stalo teď nesmí fakt nikdo vědět honilo se mi hlavou, když jsem stoupala po schodech do svého pokoje. Opravdu to byl docela průšvih. Kdyby to prasklo, tak mě Daniel bude nenávidět a Tom si bude myslet, že jsem nějaká coura, o což jsem taky nestála. Nezbylo mi nic jiného, než všechno tajit a doufat, že nic nevyjde najevo. Přehodila jsem své jezdecké věci za něco, co se hodilo více na doma.

Neochotně jsem otevřela učebnici dějepisu. Možná si obyčejný člověk řekne, že je tenhle předmět v pohodě, ale pro mě je historie nepřítel číslo jedna. Neumím se šprtat data a nějaké panovníky nazpaměť. Jsem víceméně spíše logický typ. Ale co už s tím, beztak se to musím naučit. Na Spotify jsem si našla nějaké brain power playlisty a mohla jsem do sebe začít hrnout všechny ty zbytečné informace.

Po delší chvíli učení jsem si dala pauzu. Přece se u toho nasávání vědomostí nestrhnu. Do ruky jsem vzala mobil a zahlédla pár nepřečtených zpráv. Natasha? Proč by mi psala?