Nebezpečný polibek ✔

27🥀

Když scházím po schodech, najednou uslyším ženský hlas. Tenhle, ale nepatří mámě.

"Tady jsi!" Vyleze máma zpoza rohu. "Máme návštěvu." a kývne hlavou směrem ke kuchyni.

Opatrně udělám pár dalších kroků a najednou se ke mně přiřítí žena okolo šedesáti s mírně prošedivělými vlasy a laskavým úsměvem na rtech.

"Rebbeco, zlatíčko, ty jsi tak vyrostla!" sjíždí mě pohledem od shora dolů a zase zpět.

"Paní Millerová nás přišla pozdravit." objasní mi máma.

"Dáte si kávu, Elen?" zeptá se.

"Dám, Jennifer, děkuji." Naše sousedka mě uvolní ze sevření, a tak proklouznu zpátky ke své čokoládě.

"Někdy tě seznámím se svým vnukem. Ostatně, jako malí jste si spolu hrávali."

Od doby, co jsme sem přijeli si snažím vybavit vzpomínky na dětství. Do hlavy mi přichází obrázek malého chlapce s kudrnatými blonďatými vlasy a pihami na nose.

"Asi si na něj vzpomínám." řeknu s úsměvem na tváři.

"To je skvělé! Až se někdy staví, dám ti vědět."

Přikývnu místo odpovědi.

I tuhle milou paní jsem si pamatovala, jen ještě neměla ty šediny. Někdy možná přece jen začít od znovu znamená vrátit se zpět.

Po několika dalších minutách odešla paní Millerová domů a já ji šla doprovodit.

Po cestě jsem se stavila na naši zahradu. "No páni," řekla jsem si. Ta zahrada byla v opravdu neskutečném stavu.

A pak jsem vzadu u plotu zahlédla cosi známého.

Popojdu trochu blíž, odhodím pár větví a zjistím, že je to fotbalová branka. Moje fotbalová branka. Někde mezi krabicemi mám určitě svůj míč.

Všechny malé střípky minulosti si začínám skládat dohromady.

Jaká je vaše oblíbená písnička? 🤔